Hlasy lesa

Neustupující bolest

Pálení. Před sebou viděla jen rudo a pusto. Holá pláň bez ničeho a neustálé pálení, které ji stravovalo zevnitř. Pomalu sžíralo její končetiny. Nejdříve postupovalo od končetin, když zapadla v písku a nemohla se hnout. Poté se rozšiřovalo, až zachvátilo její trup i s pažemi a dostalo se až k hlavě. Přejela si rukama po obličeji.

Snažila se ze sebe seškrábat zarudlou kůži, aby si ulevila od utrpení. Byla nucena jen stát a přihlížet tomu, jak se její tělo uvnitř hroutí, jak vzdává nevyhraný boj a ustupuje nepříteli, aby mohl zachvátit i její mysl. Aspoň tu si ještě udržela čistou. Uvažovala rychle, nemohla si dovolit čekání.

Hlavou jí kolovaly neodbytné myšlenky. Vtíraly se jí do mysli, odstrkovaly ty druhé, s pomocí nichž se mohla zachránit. Její smysly se rozostřely. Před očima viděla jen rudo, její nos zaplnil sirný pach, pod nohama cítila nestabilní půdu a chuť vypadla okamžitě. Jen sluchem vnímala. Slyšela tiché skučení větru, jenž se proháněl mezi rozvalinami.

Půda pod nohama se jí změnila. Pevný povrch zmizel a ona se propadla do studené vody. Mohla hýbat nohama, ale i ty jí brzy vypověděly službu. Její mysl i tělo zalila chladná samota. Ten chlad ji řezal do odhalené kůže bolestivěji než ten nejostřejší nůž. Zvedla ruce, aby se něčeho chytla. Kolem sebe ale našla jen prázdno a vodu.

I když její tělo boj předem vzdalo, ona si v mysli uspořádala jedno světlé místo, ke kterému se upínala. Před očima se jí odehrály všechny vzpomínky ze života. Moc jich nebylo, protože rychle bledly. Natahovala k nim ruce, chytala je do rukou. Vzdalovaly se stále více. Ty, které zachytila, jí okamžitě proklouzly mezi prsty. Zklamaně svěsila hlavu a odevzdaně zavřela oči. Nic už nemá smysl.

Voda jí sahala už skoro k pasu. Ocitla se v obrovské jámě, ze které není úniku. Podívala se pod sebe. Pod ní se nacházela jen černočerná voda. Občas se tam mihly stíny, ale ty se brzy ztratily. Okolo nohou pocítila tlak. Zakopala nohama, aby se vysvobodila, ale docílila tím jen většího uvěznění. Znovu zvedla ruce, aby se vydrápala z vody, která ji stále více tuhla před očima. Myslela si, že se za chvíli promění v led. Nepochybovala o tom.

Podařilo se jí to. Unikla ze spárů kluzkých řas. Svalila se na půdu z kamene a zhluboka dýchala. Lapala po dechu a svíjela se v bolestech. Její tělo trpělo bolestí, která neodešla, ale zůstala. Dala paže před sebe, aby s odplazila pryč. Nadechla se sirného vzduchu, který ji dusil. Dostávala se ze spárů svého věčného konce.

Voda ji ale nenechala jen tak lehce uniknout. Stále stoupala nahoru, až se znovu dotkla jejích končetin. Stáhla ji pod hladinu, kde ji uvěznila. Zoufale lapala po dechu, mávala okolo sebe dlaněmi. Hladina se uzavírala pod příkrovem tlustého ledu. Okamžitě ztuhnul a dívku uvěznil pod sebou.

Na temnou oblohu vykoukl měsíc. Osvítil její uvězněné a bezbranné tělo. Z dívčiných úst zněly poslední tiché prosby o pomoc, které se jí nedostalo. Led se zatřpytil jako ten nejtvrdší diamant. Vyslal své jiskry k obloze. Stříbrný měsíc je pohltil a naposledy osvítil dívčinu, která usla bezesným spánkem věků. Ale najednou procitla.

•••••

Zoe otevřela oči. Bolely ji, ale snažila se to nedávat najevo. Pohla zápěstím. Pekelně ji bolelo, ale dalo se to vydržet. Ještě po procitnutí na ní zůstaly znát náznaky toho, co si prožila. Stále si pamatovala každý detail z té vidiny, která se před ní objevila jako na dlani. Ale spíš by to označila za halucinaci. Myslí jí projelo pochopení.

Ta dívka byla ona. Tohle byl její osud. Takhle jednou skončí. Ona si nezavolala pomoc, nikdo ji nezachránil. Náhle si uvědomila, že ztráta jejího hlasu ji uvádí do jakéhokoliv nebezpečí. Stačí, když se vydá plavat a ona nezvládne silnější proud. Každá nezvladatelná situace se pro ni stává smrtící. Přitiskla si dlaně na rty a zděšeně vykulila oči.