Epilog

48 3 1
                                    

Opatrně pootevřela svá oční víčka. Slabě zamrkala. Okolo sebe viděla jen tmu. Temnota okolo, kterou cítila, ji tlačila a svírala do svých osidel. Malinko se pohnula. Tohle všechno... Co se to stalo? Na nic si skoro vůbec nevzpomněla.

Když se pokusila vybavit si, co se vlastně stalo, viděla jen tmu. Nic jiného. Ta ji teď celou svírala. Hluboce zavyla. Co má tohle všechno znamenat? Je to součástí něčeho velkého?

Před očima se jí mihl výjev, jak ze sebe vydala výkřik, ze kterého tuhnula krev v žilách. Přitiskla si ruce na rty, aby ztlumila zasténání. Slyšela tříštění skla a pach spáleného masa. Vyšel z ní elektrický výboj. Už by měla být dávno mrtvá, ale ona přesto žije.

Ve spánku se ozývala opakovaně bodavá bolest. Přirovnala by to k rytmu tikajících hodin. Tik, tak,tik, tak. Natáhla ruce před sebe. Narazila na lesklý povrch, který ji ze všech stran obklopoval.

„Myslíš, že je čas už to tělo pohřbít? Leží tam už přes pět měsíců," promluvil čísi hlas.

„Vezmi tu rakev, vykopu jámu," přisvědčil druhý hlas.

V tuhle chvíli by nejraději křičela. Ale slova jí uvízla v hrdle. Nacházela se v černě nablýskané rakvi a čekala na pohřbení zaživa.

 OPRAVENO: 10.06. 2020

Hlasy lesaKde žijí příběhy. Začni objevovat