Hunger Games (Sterek FF)✔

2. Vlčí brož

Nemůžu tomu uvěřit. Opravdu mě vybrali jako splátce za dvanáctý kraj? Jak je to jen možné? Co si jen počnu? Tohle je naposledy, co vidím svůj kraj. Za chvíli naposledy spatřím svoje rodiče a Scotta. Za chvíli se naposledy vydám na zchátralé nádraží dvanáctého kraje. Čím jsem si to zasloužil?

Do očí mi vhrknou slzy, ale nesmím dovolit, abych se tu rozbrečel. Stále jsme v živém vysílání a já teď budu potřebovat spoustu sponzorů, kteří mě budou moct udržet při životě alespoň den. S těžkýma nohama se výdávám po schodech nahoru a stoupám si vedle Allison, která teď doslova vypadá, jako kdyby viděla ducha. Prohlížím si lidi dvanáctého kraje. Někteří si zakrývají ústa. Druzí brečí. Třetí se raději ani nedívají. A ti co se dívají, se koukají přímo na mě. A proč? Jsem přece starostův syn. A nikdy v historii všech krajů se nestalo, že by vybrali starostovo dítě. Až teď. Jsem první. Asi bych se měl cítit poctěný, ale nejsem. Jdu si pro smrt. Ať chci nebo ne. Zemřu. Za týden budu poslán do arény, ve které mě zabijou.

"Tohle jsou letošní splátci," řekne Allison a v plovině věty se jí zlomí hlas. Vždyť se není čemu divit. Je stejně stará jako my a její ruka o nás dvou rozhodla. Zajistila nám smrt, i když sama nechtěla. "Derek Hale a Stiles Stilinski!" Obě jména spíš šeptla, než aby je vyslovila nahlas.

Z davu se zvedne ruka. Scottova ruka. Nejdříve si přiložil tři prostřední prsty k puse a následně je zvedl vzhůru. Nakonec se k němu přidává celý kraj a já nemám slov. Tohle je totiž rozloučení. Takhle se lidé ve dvanáctém kraji loučí s člověkem, který zemřel. Používá se to hlavně na pohřbech, ale my se takhle loučíme každý rok i se splátci. A tenhle rok se loučí se mnou a s Derekem. Jednoho a možná i oba už neuvidí živé. Naše těla přivezou už připravená na pohřeb v rakvích.

Také se s nimi rozloučím. Jsou to přece jen lidé, kteří se stali moji rodinou. Kteří jsou moji rodinou. A kteří mou rodinou zůstanou i po mé smrti. Tohle je zkrátka dvanáctý kraj. Tady jsme všichni jedna rodina.

Allison nás poté odvede do místností vedle sebe, kde budeme čekat na své blízké, abychom se mohli rozloučit. Přede dveřmi nás hlídají mírotvorci. To abychom jim náhodou neutekli. Nesnáším ty parchanty. Za všechno, co nám provedli.

Nacházím se v jedné z místností v soudní budově. Je to tu podobné, jako u mě doma. Jen koberec je tu navíc. To aby náhodou soudcům z Kapitolu nebyla zima. Stejně se nikdy žádný pořádný soud nekonal. O tvé smrti je rozhodnuto hned, jakmile něco provedeš. Tak mluví kapitolské zákony, podle kterých se musíme řídit. Ovšem nám je všechno zakázáno. Podle mě za pár let nebudeme smět ani dýchat. Ovšem mě už se to týkat nebude. Já už za týden zemřu. A zanechám za sebou blízké. Tak jako to udělala Laura a jeden černošský chlapec jménem Mason loni. Masonovi nebylo ještě ani čtrnáct. Zemřel hned mezi prvními. Laura vydržela týden. Nakonec ji zabil nějaký parchant z prvního kraje.

Najednou se rozevřou dveře a dovnitř vběhne máma. Než se stačím rozkoukat, pevně mě obejme. Brečí tak až mi to trhá srdce. Ovšem já jsem nějak vyčerpaný. Nedokážu ze sebe dostat ani slzičku. Nějak mě to celé příšerně zmohlo. Vidím vcházet i zničeného otce, který má také co dělat, aby se nerozbrečel.

"Stilesi, drahoušku můj! Ty přežiješ, jsi chytrý a umíš skvěle házet oštěpem. Hlavně ale používej svůj geniální mozek, ano?" ptá se mě matka. Jen přikývnu. Nemám sílu už ani mluvit. Všechno ve mě křičí, abych se okamžitě zabil a ukončil svůj život ještě dřív, než mě pošlou do Kapitolu, kde ze mě udělají cvičenou opici.

"Stilesi, ty to zvládneš! Věřím v tebe! Jsi silný a zdatný. Hlavně si nepřipouštěj, že je někdo silnější, než ty. Fyzická síla totiž není všechno," mrkne na mě otec a pokusí se usmát. Vím, že má pravdu. Fyzická síla není všechno, ale jak se mám postavit těm zvířatům z prvního a druhého kraje, kde se hlásí dobrovolně? Těm, kteří na ten okamžik cvičí celé roky? Jsou to monstra. Nic víc, nic míň.