Hunger Games (Sterek FF)✔

20. Vlčí oči

Oblékli jsme se do těch nových triček hned po tom, co mě opustil ten trapný záchvat smíchu. Pak jsme se najedli. No spíš Derek jedl a já ho pozoroval. I u toho mu to slušelo. Nechápu, jak může být někdo tak dokonalý a krásný jako je můj spolukrajan. Chlapec, který uchvátil moje srdce a ukradl ho do svých spárů. I když o tom nemá ani páru. A já nemám ani páru o tom, co si myslí on. Zžírá mě ta nevědomost.

Nakonec jsem se oba uvelebili do spacáku a jen tak bezvýznamně si hleděli do očí. On do těch mých. A já do jeho průzračných. Zelených. Topím se v nich pokaždé, když se do nich podívám. Odhalují to, co cítí a zároveň je má tak uzavřené, jako jsou brány do Kapitolu. Nedokážu z nich vyčíst, co si o mě myslí nebo co ke mně cítí. Nedokážu z nich vyčíst nic, pokud on sám usoudí, že není potřeba. Tak moc bych to potřeboval vědět.

"Kdy sis uvědomil, že mě miluješ?" vyleze z něj otázka po hodné chvíli ticha. Jeho hlas je tak jemný v tuhle chvíli. Otázka mě ale zaráží. Moc rád bych mu odpověděl, že jsem se do něj zamiloval během tréninků a uvědomil si to před pár dny. Ovšem to by znamenalo, že přijdeme o značnou část sponzorů, jelikož ti si myslí, že Dereka miluji daleko déle. Musím si něco hodně rychle vymyslet.

"Nevím, kdy přesně," začnu mluvit. Šeptám. Nejraději bych zakryl všechny kamery a vybavil tuhle část jeskyně zvukotěsnými stěnami. Rád bych mu řekl pravdu. Moc rád. Ani nevím, proč se na to ptá. Chce snad něco od sponzorů? Jeho zranění na tváři se zaceluje a moje ruka je téměř zdravá. Takže léky ne. Jídlo? O tom pochybuji. Zbývá nám tam ještě králík a pár ořechů s mátovými listy. Jo a také ty bobule. Chce si snad jen povídat? O tom taky pochybuju. Derek není ten typ, který by si rád povídal. "Nejspíš tenkrát v páté třídě, kdy jsme dělali ten referát." Tohle si nevymýšlím. Opravdu jsme v páté třídě měli celý den na to, abychom si ve škole udělali referát na téma uhelné doly.

"Jo, to si pamatuju," řekne a vidím, jak se v jeho očích zračí zmatení. Řekl jsem to opravdu přesvědčivě. "Seděl jsi v poslední lavici a já seděl ve třetí u dveří. Jako jediní jsme neměli dvojici, jelikož tobě chyběl spolužák v ten den a já spolusedícího nemám."

Překvapuje mě, že si to pamatuje. Tenkrát se tvářil stejně jako ve vlaku, když jsme jeli do Kapitolu. Zachmuřený a v očích hněv, že je s někým z města ve dvojici. Vůbec se nebavil a raději mě přehlížel. Ovšem nastala jedna chvíle.

"Podíval ses mi do očí a já se poprvé začal topit v té zeleni. Nevím, ale něco se v mém těle hnulo a já pocítil, že bychom mohli být i kamarádi," tohle je pravda. Opravdu se na mě podíval a já si všiml jeho očí. A doopravdy jsem zatoužil být jeho kamarád. Ovšem po tom dnu se všechno vrátilo k normálu a já si nevšímal jeho a on mě. Takže to musím dokončit lží. "Pak jsem o tobě přemýšlel a nakonec si přiznal, že nechci být jen kamarád. Ovšem nikdy jsem za tebou nešel a na tom ztroskotali moje naděje. A když jsem uviděl, že tě vybrali ve sklizni, myslel jsem, že na místě zkolabuju. Jenže hned po tom vybrali mě a já nevěděl zda mám štěstí, že tu budu s tebou nebo smůlu, že se budeme muset," zaseknu se, když na to pomyslím.

"Ale nemusíme. Ty a já se vrátíme domů!" řekne přesvědčeně a uchopí mou ruku do té své. Odhodlanost z jeho obličeje mě dostává zpět do skvělé nálady. Nevím, jak to dělá. Nikdy mu nebudu moct splatit to, že mě nenechal zemřít. Ani to, jak se o mě stará.

Dlouhou chvíli si opět jen hledíme do očí a hledáme city toho druhého. Derek to má snadné, jsem jako otevřená kniha. Vše co vyčte z mých očí je pravdivé. Ovšem pozná to? Nebo si bude myslet, že to hraji? Ať je pravda jakákoliv, já mu věřím. Věřím, že ke mně chová nějaké city. Nemusí to být hned zamilovanost. Ale náklonost cítí určitě. Tím jsem si jistý a nikdo mi to nevymluví. Jedině on sám a dokud budeme v aréně, tak se to nedozvím.