Hunger Games (Sterek FF)✔

15. Vrchol

Vlna. Obrovská vlna, která se táhla přes celou tu část lesa za místem, jež působí jako útočiště pro ty dva zbylé. Ennise a Boyda. Vsadím se, že je to smete hned, jak se k nim dostane, což bude ani ne za pár vteřin.

Běžím tak, jak mi nohy stačí. Míjím jeden strom za druhým. Snažím se neklopýtat o ty odporné kořeny stromů. Vsadím se, že kdybych na tom stromě zůstal, vlna by mě smetla okamžitě i s tím stromem do svých hlubin. Přesně tak, jako smetla před chvílí skoro každý strom, který jí stál v cestě.

Vím, že té vlně neuteču, protože už zdálky slyším křik a vodu, jak pleská svými pomyslnými dlaněmi nad splátci, které právě uvěznila ve svých spárech. Musím se okamžitě dostat někam na vyvýšený bod. Najít nějakou vysokou skálu. Ovšem tady žádné takové nejsou.

Je celkem patnáct mrtvých. Zůstali jsme jen já, Derek, Jackson, Theo, Boyd, Liam, Isaac, Danny a Ennis. A za chvíli z nás ještě dalších pár odejde. Ovšem výbuch z děla zatím nezazněl, tudíž předlokládám, že Boyd i Ennis jsou naživu. Slyším za sebou vlny té zatracené vody, jak se ke mně přibližuje. I kdybych měl v zadku trysky, tohle nezvládnu. Plíce mi doslova hoří a srdce mi za chvíli vyskočí z hrudi.

Patnáct mrtvých během tří dnů. To se taky ještě nestalo. Vždycky se číslo mrtvol během tří dnů v Hladových hrách pohybuje na polovině. Čili na dvanáctce. Ovšem nás už zbývá jen devět a někde mezi převšími je i Derek. Pokud to přežiju, musím ho najít ať se děje cokoliv. On je jediná osoba, které tu mohu důvěřovat.

Najednou si periferním viděním všímám, jak se ke mně někdo připojuje, běží. Nemám čas zkoumat, o koho se jedná. Potřebuji se honem dostat na nějakou vyvýšenou polohu. Na nějaký hodně starý strom se silným kmenem, který nedokáže svrhnout ani ta nejrychlejší vlna tsunami na světě. Ovšem žádný takový tady není. Bodejď by ano. Ti zpropadení tvůrci her mají všechno promyšlené.

A je to tady. První rána z děla. Kdo by to tak mohl být. Boyd, Ennis, Jackson? Ti tři zůstali vlně nejblíž. Ale on vlastně Jackson zmizel ze spárů těch dvou nástrojů na vraždu. Ovšem mohl té vlně běžet vstříc a teď ho chudáka vtáhla do svých spárů a utopila ho.

Už nemohu skoro dýchat, ale vím, že když se zastavím, smete mě ta vlna mnohem hůř. A pak to přijde. Nohy se mi smeknou a já padám do spárů té odporně ledové vlně. Dostihla mě a já mám pocit, jako by přišel můj konec. Odnáší mě někam daleko a sebou bere i spoustu stromů. Povedlo se jí smést ze suchého povrchu i tu osobu, co běžela vedle mě.

Ten proud je tak silný, že se nedokážu pořádně vzpamatovat. Pokud nás chtějí tvůrci zabít, našli si opravdu skvělý způsob, jak to udělat realným. Už to dál nevydržím, potřebuji se nadechnout. Naštěstí je ten nejsilnější proud za mnou, ale voda mě stále rychle unáší pryč. Upustil jsem i ten blbý oštěp. Batoh mám ale stále na zádech, což mou situaci ještě zhoršuje. Ovšem nesmím nechat své jediné vybavení odplavat. Ne! Musím se té vlně vzepřít. A to taky udělám.

Začnu plavat směrem nahoru, i když jsem pořádně hluboko. A docela se mi to i daří. Ovšem hlava mě neskutečně třeští a já nevím, co udělat dřív. Moje plíce potřebují vzduch a to okamžitě. Plavu, jak nejlépe dokážu, ale i tak je to stále ještě kus a já nevím, zda to vydržím.

Nakonec nad sebou, jen pár desítek metrů, uvidím spadlý strom a napadne mě, že bych k němu mohl doplavat a zavěsit se za něj. Plavu k tomu přírodou, nebo v tomhle případě spíš tvůrci, vytvořenému voru. Chytím se ho zespod a vší silou, kterou ještě mám se vyšvihnu nahoru.

Nohama jsem stále ve vodě ale hruď už mám ze zadu na té kládě. Dusím se, jelikož se mi voda dostala do těla nosem. Je to neskutečně nepříjemný pocit. Je to jako bych se rozhodl dýchat oxid uhličitý. Nemožné. Ovšem velké doušky vzduchu, které si teď dopřávám jsou osvobozující.