Hunger Games (Sterek FF)✔

18. Lov

V noci se mi zdál sen. Spíše bych to nazval noční můrou. Stál jsem před jeskyní společně s Derekem. Vypadalo to, že v ní nikdo není a my se v ní chtěli ukrýt. Chvíli jsme rozmýšleli, zda jít dovnitř nebo ne, protože uprostřed stála plechová lahev a do ní padaly kapky ze stropu jeskyně. Sevřelo se mi hrdlo a snažil jsem se Dereka odtamtud dostat. Ovšem Derek byl paličatý a řekl, že mám počkat venku a on to prozkoumá uvnitř. Nakonec jsem přes námitky kývnul. Derek vlezl do té jeskyně a já hlídal venku, kde pršelo a kapky vody snášející se z nebes mi promočili veškeré oblečení i vlasy. Stál jsem tam, dokud jsem neuslyšel tupou ránu, jak něco těžkého spadlo. Spíše se skácelo k zemi. Okamžitě jsem se podíval dovnitř a uviděl jsem postavu, která svírá oštěp a stojí nad Derekem, kterému tekla z hlavy krev. Nehýbal se. Najednou se ozvalo vystřelení z děla.

Nepřemýšlel jsem nad ničím a pod náporem vzteku jsem vytáhl nůž a hodil ho na toho chlapce. Viděl jsem, jak hrot zasáhl chrupavku jeho ucha. Než se stačil nadát, vběhl jsem do jeskyně a vystartoval po něm. Ovšem on se v jednu chvíli otočil a než jsem stačil zastavit, napíchl jsem se na hrot jeho oštěpu. A v tu chvíli jsem uviděl svou tvář, která svírala oštěp a zlověstně se usmívala. Vytáhl ze mě oštěp a já spadl vedle Dereka, který už byl po smrti. Nakonec jsem uviděl světlo a hlas, jak na mě volá.

Najednou se probudím a uvidím nad sebou Derekovu hlavu. Má ve tváři obavy a v očích se mu zračí strach. Zjevně jsem musel křičet ze spaní, neboť má dlaň na mých ústech. Když uvidí, že mám oči pootevřené a vyplašeně kmitám pohledem po celé jeskyni, ruku mi z úst sundá. Okamžitě ho objemu. Je na živu. A se mnou. Cítím, jak je vykolejený a nejprve mi objetí neopětuje. Je mi to ale jedno. Nejdůležitější je, že je se mnou. A že jeho srdce bije a jeho hlava je v pořádku. Na ničem jiném mi nezáleží.

Nakonec ucítím jeho ruce na svých zádech. Pevně mě k sobě tiskne a já mám pocit bezpečí. Moje srdce se uklidňuje. Už nedýchám tak rychle, jako před chvílí, nýbrž zhluboka, načež zabořím svou hlavu na Derekův krk ze strany.

"Jsi naživu," vydechnu a pomalu ho pouštím. Bojím se, že když ho pustím, rozplyne se jako pára nad hrncem. Chytne mé tváře a zadívá se mi zhluboka do očí. Stále má strach.

"Byla to jen noční můra, Stilesi. Nic víc," řekne a aniž bych na to byl připraven, mě opět přivine k sobě. Cítím jeho spocené tělo namáčknuté na mé hrudi. Cítím, jak splašeně jeho srdce bije. Vyděsil jsem ho. A pořádně. Jsem mu vděčný za to, že je tu pro mě. Že mě jeho dotyk dokázal uklidnit.

"Jsi v pořádku?" zeptá se mě stále v objetí. Jeho dech, který cítím na svém krku, vyvolává husí kůži po celém těle. Jsem v tom až po uši.

"Jo, už jsem v pohodě," odpovím, načež mě pustí a podívá se mi znovu do očí. Určitě hledá, jestli nelžu nebo tak něco. Oči jsou jako studánky do duše. Odkrývají i to, co se snažíš zakrýt. Já to vím a on to nejspíš za ten bídný život zjistil taky. "Promiň, že jsem tě vyděsil."

"To je v pohodě. Bál jsem se o tebe. Křičel jsi ze spaní moje jméno," řekne a stále na mě vyděšeně kouká. Kdyby tak věděl, co se mi zdálo. A kdyby tak na vlastní oči viděl, jak jsem Ethanovi a Aidenovi vzal život. Určitě si teď myslí, bůh ví jak nejsem křehký. Kdyby mě viděl v té jeskyni, určitě by si nic takového nepomyslel. Jsem vrah. A tenhle sen mi to jasně ukázal. Kdybych byl vlk, už bych neměl žluté oči, ale modré. Stejně takové, jaké si vybral Derek při přehlídce splátců.

"Co se ti zdálo?" zeptá se, čímž přetrhne to ticho, které mezi námi nějakou tu úctyhodnou minutu panovalo. Nevím, zda o tom dokážu mluvit. Je to stále čerstvé. A mě honí svědomí. Bojím se, že když to vyslovím, stane se to realitou. Bojím se, že ho ztratím. Nemůžu ho ztratit. Nesmím dopustit, aby se mu něco stalo.