Hunger Games (Sterek FF)✔

12. Aréna

Ráno mě probudilo brzké klepání na dveře. Otevřu oči s pomyšlením na to, že mě do očí bodne silné sluneční světlo, ovšem slunce se asi dneska nekoná, jelikož když otevřu oči, venku panuje ještě tma. A pak mi dojde, co je za den. Dnes začne bitva o život. Dnes nás pošlou do arény. Dnes to všechno teprve začne být pro Kapitolany zábava.

Než se stačím dostat z postele, do pokoje mi vtrhne Lydia a začne mě sama probouzet. Popohání mě, abych se šel okamžitě omýt, vysprchovat a vykonat ranní hygienu. Ačkoliv nás do arény nepošlou dřív, než před desátkou, protože kapitolští nejsou zrovna ranní ptáčata, my máme práce dost.

Když vykonám vše, co po mě Lydia chce, stojím připravený, převlečený a umytý přede dveřmi svého již bývalého pokoje. U Dereka jsou dveře otevřeny dokořán a stejným způsobem Malia uhání Dereka. V jeden moment se mi naskytne pohled na Dereka bez trika a má mysl se zastavuje a krev v těle se mi rozpumpuje snad rychleji, než kdy dřív. A pak si uvědomím, že jsem včera neusnul ve své posteli, ale na sedačce v obývacím salónku. Vedle Dereka. Nejspíš mě musel přenést do postele.

Lydia mě chytne za ruku a míří se mnou k obýváku, kde už stojí Peeta a Allison. Oba se tváří zkroušeně, i když se to snaží spravit beznadějnými úsměvy. Vím proč se tak tváří. Teď totiž přijde srdceryvné loučení. Abych pravdu řekl, oba mi budou chybět. A nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale bude se mi stýskat po těch ranních budíčcích Allison. A po těch tajemných konverzacích s Peetou.

"Neloučíme se! My se ještě setkáme! Věřím v to," řekne Peeta, čímž mi dodá mnohem víc optimismu, než za celou tu dobu dokázal. Objímám ho a kývu hlavou na to, že rozumím a dám do toho všechno, co ve mně bude.

"Sice jsem nikdy s jinými splátci netrávila tolik času, ale oba jste mi přirostli k srdci. Kdybych mohla fandit, vsadila bych právě na vás dva!" řekne Allison a připomene mi stejnou námitku, jakou už jednou vznesla Lydia. I Allison objímám. Cítím, jak se celá chvěje. Když se od ní odprostím, všímám si, že její oči jsou zamlženy slzným oparem a z jejích očí vytékají slané kapky smutku.

Lydia se také s oběma rozloučí a stále mě táhne za paži k žebříku za obývacím salónkem, který vede na střechu. Zřejmě už tam čeká vznášedlo, které nás doveze k aréně.

Když vyšplhám nahoru a postavím se, potvrzuji si svůj úsudek. Opravdu zde čekají dvě vznášedla. Jedno pro mě, druhé pro Dereka. Uvnitř cítím svíravý pocit. Slunce už je na obzoru a většina kapitolanů jistě na nohou. Čekají na ten významný okamžik, kdy nás vysadí v aréně. Ovšem podle toho, že se slunce zdržuje stále u skalistých hor, usuzuji, že může být kolem sedmé až osmé ráno. Ještě mám pár hodin k dobru.

Lydia vyšplhá hned za mnou a zase mě táhne za ruku. Poklusem míříme k vznášedlu na pravé straně. Jsem rád, že nás nenakládají starým způsobem. Spočívalo to v tom, že se splátci měli dostat do svých vznášedel pomocí žebříku, který po prvním doteku uštědřil člověku slabou elektrickou ránu a jeho tělo zůstalo ochromeno, dokud jim nahoře nevpíchli injekci se sledovacím zařízením. Před pěti lety se totiž stalo, že jim jeden ze splátců dostal infarkt a na místě zemřel. Kapitol se to snažil ututlat tím, že se splátce přejídal a tuk mu obalil srdce. Ovšem všichni vědí, že infarkt dostal z toho elektrického proudu. Od té doby splátce nakládají normálně svěšenými vraty.

Když s Lydií nastoupíme, vrata se okamžitě zavírají a vznášedlo se dává do pohybu. Okamžitě ke mně přichází žena s injekční stříkačkou. Beze slova mi vytáhne rukáv a bolestivě a bezcitně mi vpíchne jehlu do pravé paže. Zasyčím bolestí, ale žena na to nereaguje, injekci vytáhne a opět se vydá do řídící kabiny.