Hunger Games (Sterek FF)✔

24. Zapomenout

Stojím ve svém pokoji před velkým zrcadlem, navlečený do extravagantního černého obleku, kterému dodává šmrnc má brož s vlkem s modrýma očima. Vlasy mám načesané tak, jako při prvním interview. Každý hnědý vlas na mé hlavě má své místo. Jsem opět oholený na všech místech a tvář se mi leskne mírným make-upem. To aby Lydia zakryla ty kruhy pod očima, které se nepovedlo nikomu odstranit. Kůže mě opět štípe a to i přesto, že mi na něj nastříkali to svinstvo, které štípání likviduje.

Prohlížím se v zrcadle s prázdným pohledem. I když jsem vyhrál, mám pocit jako bych ztratil sám sebe. Moje duše se rozpoltila na několik kusů. Už nejsem ten kluk z dvanáctky. Ten hodný starostův syn, který vždy rozdával úsměv. Teď tu stojím jako člověk, který pro svou záchranu zavraždil tři chlapce ve stejném věku. Teď tu místo mě mohl stát kdokoliv jiný. Jeden z těch tří nešťastníků.

"Vypadáš úchvatně," ozve se Lydia, která sedí za mnou na té velké posteli. Možná, že vypadám úchvatně. Možná, že se nějakým děvčatům ze mě podlomí kolena. Ale k čemu to všechno? Uvnitř jsem zkažený. Shnilý. A to už nikdo nenapraví. Jen jedno malinké světlo narušuje tu tmu uvnitř. Světlo jménem Derek. Podařilo se mi ho zachránit před vraždou. Ale poté, jak vyhlásili, že je možné, aby byl korunován pouze jeden vítěz, jsem měl zemřít. Takový měl být můj osud.

Otočím se na Lydii, protože už se dál nedokážu dívat na tu masku, kterou zakryli všechno nedokonalé na mě. Udělali ze mě perfektně vypadajícího vraha. Kapitolskou figurku. V jejich hrách. A tak to být nemělo. Měl jsem raději zemřít jako já. Neměli mě změnit.

Přejdu k posteli a sednu si vedle krásky s jahodovými vlasy. Usmívá se, ale moc dobře vím, že trpí se mnou. Vidím jí to na očích. Ovšem ani ona nikdy nebude skutečně vědět, jak se uvnitř cítím. Jak moc velká tma pohltila mou skutečnou osobu.

"Nevím, jak se cítíš. Jen ti je na očích vidět obrovská bolest, která trhá i mě. Nebudu ti říkat, abys to hodil za hlavu. Protože toho se stejně nezbavíš. Ale," odmlčí se chytí mou pravou ruku do svých dlaní a pevně ji sevře, "povedlo se ti Dereka ochránit před smrtí a zároveň před vraždou. A vidím ti na očích, že ho doopravdy miluješ. Drž se toho světla a nenech, aby tě ta tma stáhla úplně." Je to jako by ze mě všechno naráz vyčetla. Je doopravdy skvělá.

Nahne se a já čekám, že mě políbí na tvář, ale místo toho se sklání k mému uchu, na kterém cítím její teplý dech a můj nos ovane jahodová vůně jejích vlasů. "Nenech je, aby z tebe udělali další zničenou postavičku!" řekne skoro neslyšně. Už chápu, proč mi to pošeptala. Určitě nás sledují čtyriadvacet hodin denně, a za něco takové by si pro ní mohli přijít a podrobit jí mučení.

Pak mě políbí, aby to nevypadalo divně a vstane. S úsměvem na tváři na mě mrkne a odejde ke dveřím. Nakonec se ještě před odchodem otočí a řekne, že zavolá Peetu. Jen kývnu a začnu přemýšlet o tom, co mi řekla. Nenech je, aby z tebe udělali další zničenou postavičku. Ta věta mi v hlavě bubnuje a přehlušuje ostatní myšlenky. Za něco takového, co podněcuje ke vzpouře proti systému, by ji určitě mohli ublížit. Ale mě ta věta vlije do žil spoustu optimismu. Aspoň tím, že se nenechám zničit jim ukážu svůj protest.

Ovšem co Derek? Ten se jejich rozhodnutí postavil veřejně. Přede všemi. Vzpouřil se proti tvůrcům her. A vzpouřit se proti někomu tak váženému znamená vzpouru proti celému Kapitolu. A to je určitě to, o čem se mnou bude chtít Peeta mluvit.

Dveře se rozevřou a Peeta stojí a ponouká mi rukou, abych šel za ním. Postavím se, narovnám si sako a hrdě kráčím. Teď jestli mě snímají kamery, musím ukázat, že mě nezničili. A ani nezničí. Nejsem postavou v jejich hře. Jsem svým pánem.