Hunger Games (Sterek FF)✔

26. Sbohem

Stoupnu si před zrcadlo a opět sleduji tu tvář bez chyb. Tu na pohled jemnou tvářičku, kterou znají kapitolští. Ovšem tu, co se skrývá za tím make-upem nikdy nepoznají. Přece je nemůžeme děsit. Jsou to kapitolští, kteří žijí vytříbeným vkusem. Ta dokonalá společnost. Co jsme oproti nim my? Úplné nicky, které si nezaslouží ani jejich pohled.

Lydia si stoupne za mě a přes ruce mi natáhne světle modré sáčko. Je semišové a na pohled jemně matoucí. Ovšem příjemně matoucí. Ten odlesk vytváří tak krásný pohled. A takhle mě uvidí všichni. Jako vyfintěnou dokonalost. Nikdo, kromě mých krajanů, nikdy nepozná ty fialové kruhy, propadlé tváře a uplakané oči. Budou znát člověka, který vypadá, že pro něj Hladové hry byly naprostou hračkou. A přitom...

"Ještě jedna maličkost chybí," řekne Lydia, načež ode mě odstoupí a sáhne na postel, kde leží má vlčí brož. Chvíli si ji prohlíží s nakrčeným obočím. Zřejmě ani ona neví, kde se objevily ty modré oči. A tak nemá cenu se jí ptát na takovou malichernost.

Otočím se na ni a ona ke mně přistoupí. Podívá se mi do očí, načež mi přišpendlí brož na pravou sranu saka do místa, kde se nachází prsní sval. V jejím pohledu můžu vyčíst, že i ji ničí tohle všechno. Kolik splátců mohla oblékat takhle? Kolik splátců z dvanáctky přežilo? S námi pět. Ale za poslední roky mého života jen já s Derekem. Neměl bych tu teď být. Už dávno jsem měl zemřít. Stejně tak, jako ostatní splátci. A vítězem měl být ten dokonalý herec. Derek Hale. A ani jeden z nás by nebyl teď v průšvihu. A nešlo by o život i našim rodinám.

"Teď je to perfektní," řekne Lydia a stále mě hypnotizuje svým pohledem. Nikdy jsem žádnou pořádnou kamarádku neměl. Až doteď. A věřím, že Lydia to cítí stejně. Nejsme už jen vizážistka a splátce. Teď jsme kamarádi.

"Perfektní to nebude ani za dvacet let," pousměju se takovým tím unaveným úsměvem. Ovšem Lydia se neusmívá. Spíš jsem ji svými slovy zranil. I ji od sebe pomalu odháním. Jsem nicka, která odhání lidi a některé z nich vraždí. Jak působivé.

"Stilesi nezapomínej se usmívat," řekne, načež se mi nakloní k uchu. "Vím, jak moc teď trpíš, ale jde mi o tebe a tvou rodinu. Teď musíš hrát šťastného a zamilovaného. Musíš do toho dát všechno. Pokud by přišli, že je to všechno hrané, zabijí vás i vaše rodiny hned z fleku," pošeptá, načež se zase narovná.

Otřepu hlavou, nasadím falešný úsměv a snažím se odehnat veškeré negativy, které mě pohlcují. Musím myslet na mé blízké. Ti jsou to jediné, co mě drží nad vodou. Oni jsou moje světlo ve tmě. Ne Derek.

"Tak se mi líbíš," řekne Lydia a usměje se, načež mě chytí za ruku a začne mě opět, tentokrát ale pomalu, vláčet ke dveřím a následně tou krátkou chodbičkou, která vede do té obrovské přepažené místnosti. Stále se usmívám a snažím se myslet na všechno dobré, co jsem prožil se svými rodiči. Na všechno dobré, co jsem prožil se Scottem. A pomáhá mi to.

Nakonec se v té místnosti nacházíme a já sleduji asi pět kameramanů, jak rozmisťují ty malé potvory, kterými nás budou snímat. Uprostřed stojí Malia s Derekem a něčemu se smějí. Peeta a Allison mluví s Caesarem. Caesar naprosto zaujatě přikyvuje. Zajímalo by mě, jestli moderátor ví o tom, jaké nebezpečí mně i Derekovi hrozí.

Lydia pustí mou ruku, aby to nevypadalo divně, a přesune se k Derekovi a Malii. Já ale stojím na místě a prohlížím si úplně všechno. Za chvíli odsud odjedu. Konečně. Budu zpátky doma. Se svými blízkými. V mém rodném domově. Bez jakýchkoliv zkrášlovacích pomůcek. A bez vší té přetvářky.

Instinktivně sáhnu na brož a přejedu ji bříšky prstů. Vzpomínám na ten okamžik, kdy mi ji Melissa dala. A její slova, že ať vezmu život komukoliv, pro ně zůstanu vždy tak nevinný, jako tenhle vlk. Ovšem už ani ten vlk není nevinný. Má modré oči. Zabil. Stejně jako já.