Hunger Games (Sterek FF)✔

3. Splátci

Převléknu se, poskládám své věci a položím je na židli u stolu. To je naposled, co vidím svou sváteční košili. Svírá se mi hrdlo, jen pomyslím na to, co se mnou bude za týden. Budu běhat v aréně, s dalšími dvaceti třemi chlapci, kteří se mě budou pokoušet zabít. A navíc ta aréna bude sama o sobě zabijáckým prostředkem. Například loni je zabíjela každa květina na kterou se jen podívali. Vzduch byl skoro jedovatý a pokud jste si u rohu hojnosti nevzali masku, byli jste do hodiny mrtví. Takové jsou hry. Nebezpečné a smrtící. A já se jich zúčtastním tento rok a budu jen jedním z těch, kteří padnou a budou zapomenuti.

V ruce pevně svírám brož, kterou mi dala Melissa. Ani jsem jí za to pořádně nepoděkoval. Neřekl jsem, jak moc pro mě znamená ona a její syn. A svým rodičům jsem také neřekl ani slovo. Co já jsem to za člověka? Měl jsem je uklidnit. Aby netruchlili.

Na stole spatřím papír a tužku a napadne mě jediné. Napsat jim dopis na rozloučenou. Dopis, ve kterém to vše napravím. Tedy alespoň částečně. Ovšem, než stačím dosednout a uchopit tužku, dveře od kupé se otevřou a v nich stojí Allison. Je pořád stejná. Nepřevlékla se. Neodmalovala. Ovšem v tvářích je čím dál tím víc propadlejší a v očích se jí zračí nefalšovaná lítost a omluva.

"Pojď jíst," řekne spíš šeptem. Nevím proč, ale je mi jí líto. Já alespoň brzy zemřu, jenže ona si bude dávat za vinu to, že ona a její ruka jsou důvodem mé smrti. Ovšem jediným důvodem mé smrti bude její děda. Gerard. Ten proradný pes, kterého z duše nenávidím.

Vyšvihnu se zpět na nohy a beze slov se vydám za Allison. Dveře od mého kupé se samy zavřou a já kráčím s Allison přes dlouhou chodbu až se před námi nakonec objeví dveře, které rozeznají, že chcete projít, a tak se samy otevřou. Přede mnou se najednou rozprostírá dlouhá místnost vybavená o dlouhý stůl, na kterém je jídlo. Jídlo všeho druhu. Od obyčejných pokrmů jako je chléb s máslem až po skvělý steak s bramborem a krásně nazdobený dort přes zmrzlinové poháry se šlehačkou.

Na druhé straně od stolu se nachází menší stolek, u kterého jsou čtyři křesla. Velmi luxusní křesla, o kterých se mi nikdy ani nezdálo. Jedno to křeslo by zajistilo jídlo pro Scottovu rodinu na celý rok. A ty koberce...Jejich prodejem by se uživila polovina kraje. Do tohoto kupé se dostávají sluneční paprsky snáz, jelikož tu jsou čtyři okna z obou stran.

"Tohle je jídelní salónek. Zde budeme jíst, dokud nedojedeme do Kapitolu, což je přesně zítra touhle dobou," řekne Allison bez náznaku citu v hlase a rukou mi pokyne, abych přešel ke stolu a vzal si cokoliv, co se mi jen zamane. U stolu už sedí i Derek a na všechno to jídlo nevěřícně kouká. Přesně vím, co se mu honí hlavou. Pokud je tolik jídla v jednom pitomém vlaku, kolik toho bude v Kapitolu? Zmýlil jsem se v kapitolských. Jsou ještě mnohem víc chamtivější a bezohlední. Moje nenávist se nedá vyjádřit už ani činy.

Se zlostným pohledem se přesunu ke stolu a sednu si vedle Dereka, který si opatrně vzal zmrzlinový pohár ve sklenici, o které si dodnes mohl nechat jen povídat. Ta sklenice je dražší než náš život. Jaká ironie.

Já si vezmu jeden talíř se steakem a příborem. Nemám na jídlo chuť, ale pokud nechci zkolabovat, měl bych asi něco sníst. A tohle jídlo mi příjde takové, že mě nejvíc nasytí.

***

Během jídla nikdo nemluvil. Připojil se k nám i Peeta, který snědl jedno jablko. Já snědl půlku toho steaku, Allison si nalila jen hrnek horké čokolády. Můžu vám říct, že ta čokoláda je skvělá. Derek snědl celou misku ovoce. Všichni jsme se zdáli už trochu klidnější a vyrovnanější, ovšem já uvnitř stále panikařil.