Hunger Games (Sterek FF)✔

6. Šance vyhrát

Každičký sval v mém těle se obaloval vztekem k tomu muži, který stál na podiu a vítězoslavně se usmíval. Přestal jsem vnímat všechno a všechny a soustředil se jen na to, abych na něj nezačal křičet nějaké sprosťárny, které jsem občas zaslechl od táty, když se mu něco nepovedlo. A myšlenka na otce mě v tu chvíli přivedla zpět na zem.

Všiml jsem si, že na sloupech u tribun, které měli mezi sebou asi tak třímetrovou mezeru, v samém vrcholku je promítač, který teď právě ukazuje mou a Derekovu tvář. Jak jsem předpokládal, Derek si opravdu vybral modré oči. Ovšem k jeho tváři naprosto seděly a s těmi tesáky vypadal naprosto nebezpečně. Ovšem nádherně. I takhle byla jeho tvář krásná a já si nedovedu představit, jak by vypadal jako opravdový vlkodlak. Byl by nádherný. Ovšem, co mě to zas napadá za myšlenky? Jsem sám ze sebe zmatený. Chvíli obdivuju Lydii, potom Malii a teď zas obdivuju Dereka.

Zničehonic chytne Derek mou ruku pevněji a jeho paže vylítne do vzduchu i s tou mojí. Ovšem Derek stále kouká před sebe, a tak se snažím jít jeho příkladem. Kolem nás se ozývá naprostý jásot a všichni začínají křičet číslo našeho kraje. Tohle jsem ještě nezažil. Za celou dobu, co jsem musel sledovat Hladové hry doma, jsem nezažil, že by pokřikovali tak nadšeně zrovna číslo našeho kraje. Ovšem mamka mi vyprávěla, že se to jednou už stalo. A opět to byla dívka v plamenech, která to dokázala.

V hrudi se mi rozlije příjemný pocit, který vztek odtlačí někam do hlubin mého těla a já si užívám to, že se Lydii a Malii opravdu povedlo ohromit všechny. Je to neskutečné, nereálné a neuvěřitelné. A přesně opak je pravdou. Všechno se to opravdu děje.

Koně docválají na své místo a všech dvanáct vozíků s dvacetičtyřmi splátci stojí v kruhu tak, aby všichni měli přímý výhled na prezidenta. Na toho plešatého a odporného dědka.

"Vítejte. Milí splátci, vítejte!" začne křičet do mikrofonu a jeho hlas proniká do mých uší jako jedovatá sršeň, která mi zabodává své žihadlo do ušního bubínku. "Jak je každý rok zvykem, i letos tu máme dvacetčtyři mladých lidí, kteří se za týden utkají v aréně, jíž se prezdívá aréna smrti. Letos se konají sté hladové hry a čtvrté a zároveň poslední čtvrtohry. A tudíž jsou hry jiné. Letos se proti sobě nepostaví dvanáct dívek a dvanáct chlapců. Ne. Letos jsou dívky ušetřeny. A tudíž chlapců máme tento rok dvojnásobek."

Jeho řeč by byla přijatelná, kdyby jeho hlas nebyl tak jedovatý. Já jen čekám na to, až vysloví to, co nám řekl Peeta. Že se letos domů vrátí dva a ne jeden. A že já a Derek budeme moct žít. Pokud nás tedy někdo nezabije mnohem dřív. Ani jsem si nevšiml a Derek mou ruku stále svírá. Nepustil ji a ani se k tomu očividně nemá.

"A na počest posledních čtvrtoher, si pro nás zakladatelé Hladových her nechali překvapení," řekne Gerard a ve mě se zvedá hladina napětí. Derekovu ruku stisknu tak, jako bych ji chtěl rozdrtit. Nemůžu si pomoct, ale jediné opěrné lano, které tady teď mám, je ten zachmuřený idiot, co mě nesnáší. A já konec konců jeho také. "Pokud jako poslední zbydou dva splátci ze stejného kraje, je možné oba korunovat za vítěze!" Mám pocit, jako by moje nohy ztrácely sílu a mě se podlamují kolena. Ovšem, jak jsem zjistil, moje nohy pevně drží a všechno je to jen psychikou. Je to pravda! Ona je to vážně pravda! Máme s Derekem šanci. Teda já mám šanci a Derek má dvojnásobnou šanci. Nevím, co mě to popadlo, ale obejmu Dereka. Ovšem ihned se vzpamatuju a odtrhnu se od něho. Raději se mu teď ani nebudu koukat do očí. Alespoň ne dnes.

***

Po slovech prezidenta všichni zůstali na tribunách tak v šoku, že si ani nevšimli, že jim všichni splátci odjíždí pryč. Tím i vlastně celý ten stupidní ceremoniál přehlídky splátců skončil. Ovšem, co jsem postřehl, když jsme slézali z toho vozíku, byly pohledy ostatních splátců. Většina mě a Dereka probodávala pohledem. Vlastně skoro všichni, včetně toho nevině vypadajícího klučiny, jehož jméno mi zase vypadlo. Není se čemu divit, že se soustředili na nás. Lydia odvedla na kostýmech fantastickou práci a byla za to náležitě oceněna.