Hunger Games (Sterek FF)✔

14. Jih

Je mi špatně od žaludku a myslím, že za chvíli vyvrhnu celou snídani. Navíc pořád pořadně neslyším, což může být i můj konec, jelikož kdokoliv kdykoliv může běžet za mnou. Potřebuju nutně najít Dereka. To mi ale znesnazuje ten zatracený déšť, jekož kapky mi každou chvilku padají do očí. Už několikrát jsem se sklouzl a málem si zlomil nohu. Musím ho najít ještě dnes!

Běžím stále dál a dál a přede mnou není nic jiného, než stromy. Před očima stále vidím Ethana napíchnutého na mé kopí, jak na mě kouká očima, jež ztrácí život. Jestli se odsud dostanu, nikdy tento úkaz ze své hlavy nedostanu. Zabil jsem. Dva. Zabil jsem dva lidi. Dva bratry. Dvojčata.

Cítím, jak se sluch stále nevrací k sobě a já se musím každou chvíli otáčet a rozhlížet. Ovšem i kdybych někoho zahlédl, co bych udělal? Zabil bych dalšího člověka? Udělali ze mě vraha během čtyriadvaceti hodin. Bože, co jsem to jen provedl.

Míjím strom za stromem, keř za keřem, skalku za skalkou, ale nikdo nikde. Připadám si v tuhle chvíli tak strašně sám. Nechci vypadat jako dítě, které stále fňuká za svým domovem, ale právě teď bych se potřeboval vyplakat v matčině náruči. Říct jí, jak moc mě mrzí to, co jsem provedl. Jak asi reagovala, když to viděla? A jak asi reagovali otec a Scott? Ještě pořád Melisse připadám tak nevinný? Myslím, že má nevinost skončila už předevčírem, kdy jsem celému světu lhal, že jsem bezhlavě zamilovaný. Jsem lhář a vrah.

Najednou před sebou uvidím padat malý padáček a na něm připevněnou malou nádobu. Na padáčku je zobrazeno číslo dvanáct. Sponzorský dar. A je na něm číslo mého kraje. Okamžitě se zastavuji a natahuji dlaně. Ovšem, když si vzpomenu na ten padáček, který se snesl ze vznášedla, odstoupím několik kroků dozadu a čekám, až dopadne na zem.

Když se tak stane, nic nevybouchne, a tak se k němu rozeběhnu a uvolním nádobku z padáčku, na který padá ten odporný déšť. Mokrýma rukama se snažím nádobku otevřít, ale víko je až moc dobře zaděláno a mé prsty po nádobce kloužou. Nakonec uchopím spodek své bundy a vnitřní stranou se mi víko povede otevřít. V nádobce se nachází malá lahvička a vzkaz.

Kápni si do obou uši jen jednu kapku a zbytek si nechej na později. P. Peeta. To je jediné vysvětlení písmenka P. Je to první sponzorský dar. Rozhlédnu se po okolí a usměju se. Vím stoprocentně, že mě teď zabírají kamery. Tedy pokud někde neprobíhá nějaká rvačka. To kapitolské baví mnohem víc. Rty naznačím slova poděkování a lahvičku otevřu. Jsou to kapky do uší, které musely stát majland a na jeden takový lék se museli složit nejméně dva sponzoři.

Nahnu hlavu na stranu a přesně podle návodu nechávám spadnout jednu kapku do pravého ucha. Následně to zopakuji i s levým uchem. Neuběhnou ani dvě minuty a já opět slyším. Možná i lépe než před tím. Slyším totiž jak každá kapka kolem mě dopadá na zem. Jako když na zem pustíte špendlík. Je až neskutečné, jak jsou kapitolské léky účiné. Ovšem my, obyčejní lidé, si je dovolit nemůžeme.

Rychle nádobku, kterou můžu používat místo flašky, i s tím lékem zastrkuji do promočeného batohu a vydávám se na cestu. Teď už neběžím. Moje nohy by další nápor nezvládly a tak jdu rychlým tempem. Vydávám se na jih, jelikož podle té zimy a těch studených kapek usuzuji, že budu na severu. A podle toho místa, kde jsme včera začínali, a kde se nachází roh hojnosti, si dovolím tvrdit, že to byl severozápad. Tudíž druhý roj hojnosti bude na jihovýchodě. Ovšem teď musím jít hlavně na jih. Je totiž celkem dost jasné, že se tam Derek vydal. Podle toho, co mi vyprávěl na tréninzích, se rád zdržuje hlavně na jihu, jelikož na této světové straně je pro Dereka vidět nádherný západ slunce se spoustou barev.