Hunger Games (Sterek FF)✔

11. City

Publikum zadržuje dech a sám Caesar na mě kouká vytřeštěnýma očima. Raději si nechci představit, jak kouká Derek, kterého teď snímají kamery a je na obrazovkách všech krajů. Ovšem něco ve mně, jako by mi říkalo, že nelžu, že jsem řekl čistou pravdu. Ale to je nesmysl. Dereka skoro neznám. Tudíž není pochyb o tom, že do něj zamilovaný nejsem. Nemůžu být. Při tom, co nás oba čeká, to určitě není pravda. Je to jen jediný člověk, se kterým si tu rozumím, když nepočítám Peetu. A je to jediný člověk, který se mnou trávil spoustu času. Takže má zamilovanost do Dereka je holý nesmysl.

Podívám se do první řady publika, kde sedí Peeta. Usmívá se na mě, ovšem já jen kývnu. Na víc se zkrátka nezmůžu. Když si vezmu, jak mě teď Derek musí nenávidět. Před všema jsem ho zesměšnil. Tohle nepřiláká sponzory, ale odradí je to. I když...Peeta je přece jen v tomto mnohem mnohem zkušenější, než já, a tak to určitě má svůj důvod. Snad mu to vyjde.

"Tak k tomu ti povím jen jedno. Vyhrajte a vraťte se domů jako dva zamilovaní!" řekne Caesar, načež vstává a já s ním. Potřeseme si rukou a já se sklopenou hlavou mířím na vyvýšený stupínek nad podiem. Derekovu pohledu se vyhýbám, jak to jde. Ovšem, když si stoupnu vedle něj, cítím na sobě jeho pohled. Je to, jako by se mě dotýkal. Jako by říkal, že naše dohoda padá, a že až nastane ta správná chvíle, zemřu. A bude to on, kdo mě zabije a vychutná si to.

***

Hned, co nás propustili, jsem na nic nečekal a vrhl se k výtahům od výcvikového centra. Schválně jsem se trhl celého našeho týmu, abych se co nejdřív dostal do našeho bytu a zavřel v pokoji. Sice měla být ještě večeře, ale já po tom všem nemám na jídlo ani pomyšlení. A ještě když si vezmu, že právě zítra nás vypustí do arény, kde začne boj na život a na smrt. Asi mě z toho všeho trefí mrtvice.

Vejdu do výtahu a plný vzteku udeřím pěstí tlačítko dvanáct. Ovšem v zápětí toho zalituji, protože mě začne příšerně bolet ruka. Výtah se zavíra a kabina se rychlostí blesku vydá do dvanáctého patra.

Přemýšlím o tom, jak krásné by bylo být teď venku se Scottem a pozorovat zapadající slunce z mého pokoje. Jak krásné by bylo večeřet s mou rodinou. A jak krásné by bylo ulehnout do mé postele. Jenže to je možná už navždy nedostupné. A já se možná nikdy nedočkám spasení.

Vytáh se s cinknutím otevře. Ovšem hned jak se ta zatracená kabinka rozevře, na tvář mě uhodí něčí ruka a já spadnu na železnou zem kabiny. Když se podívám nahoru, vidím, jak nade mnou stojí Derek s napřaženou pěstí. Rozzuřilo ho to, přesně jak jsem čekal. Dá mi pěstí, která bolí jako čert a já si jsem jistý, že tam zítra budu mít monokl. Vyzvedne mě ze země, vláčí mě z kabiny ven a následně mě svou silnou paží přitiskne ke zdi. Jsme od sebe jen pár centimetrů. Pozoruji jeho tvář, která je opět perfektně oholena. Pozoruji, jak mu v očích tančí blesky zlosti. Pozoruji jak ve tváři brunátní a vzteky se mu rozšiřuje nos. Má napřaženou další pěst. Čekal jsem, že to takhle dopadne. Není se čemu divit.

"Proč jsi to udělal?!" zařve na mě tak, že se mi zježí chloupky snad úplně všude. I když po dnešku zase žádné nemám. Dokonce i obočí mi vytrhali. Jeho stisk je tak pevný, že cítím, jak se kůže na tom místě, kde svírá košili společně s mou kůží, opět dostává do té štiplavé fáze.

Nedokážu mu odpovědět. Ať mu to vysvětlí Peeta. Nebo Lydia. To byl jejich plán, ne můj. To oni by teď měli být na mém místě. To na ně by měl Derek křičet. Já se stal pouhou loutkou v jejich hře. Ovšem nevím proč, ale jsem rád, že to jsem právě já, kdo to odnáší. Nedokážu si vysvětlit, že mi to je i dokonce příjemné, jak blízko u mě stojí. Sakra co se to se mnou děje?