Hunger Games (Sterek FF)✔

8. Bodování

Poté, co nám Peeta sdělil svou radu, jsme se vydali k výtahu, kde už na nás čekala Allison, aby nás zavedla do výcvikové haly, která se nachází pod zemí. Ačkoliv máme ještě čtvrt hodiny čas, bude lepší, když tam budeme dřív, než kdybychom přišli pozdě.

Když nastoupíme s Allison do výtahu, opět mě ochromí ten výhled na celé okolí. Kabina je totiž prosklená ze všech stran a z dvanáctého patra je vidět na západní stranu Kapitolu, kde se tyčí spousta vysokých budov a za nimi ještě vyšší hory, které mě uchvacují mnohem víc, než budovy. Jak rád bych se nadechnul čerstvého vzduchu někde na horách daleko odsud. Ten pohled mi připomíná časy, kdy jsme s otcem chodili hlouběji do lesa, kde se tyčily vysoké skály a pod nimi byla obrovská propast. Zřejmě vznikla sesuvem půdy při apokalypse před více než stovkami let. Vždy jsem obdivoval celou krajinu, která se mi rozkládala před očima. Otec mi pokaždé vyprávěl příběhy, jak i on sem chodil se svým otcem. Vždycky jsem si na té skále dokázal utřídit myšlenky, které mě tenkrát sužovaly. Co bych dal za to, kdybych mohl být se svým otcem.

Zřejmě jsem se do svých myšlenek ponořil mnohem hlouběji, než jsem chtěl, jelikož se právě dveře od kabiny výtahu otevírají a mně se naskýtá pohled na dlouhou tělocvičnu vybavenou snad o všechny vraždící nástroje. A nejvíc mě překvapuje, že se tu seřazuje dvacet dva splátců do kruhu. Z toho vyplývá, že jsme dorazili jako poslední. Přitom do začátku tréninku zbývá určitě nějakých deset minut.

Allison nás oba vystrčí z výtahu a zmáčkne tlačítko dvanáct, načež se za ní dveře výtahu zavřou a já prosklenou stěnou vidím, jak se výtah zvedá zpět  nahoru. Svůj pohled přesunu na Dereka, který se kouká před sebe. Zřejmě ho také překvapilo, že jsou všichni splátci s takovou časovou rezervou tady. Nic se nedá dělat, musíme přejít k nim a stoupnout si do toho kruhu, v němž uprostřed stojí nějaká tmavá žena. Uchvacují mě dvě obrovské jizvy na jejím krku. Od čeho je asi tak má? Že by to byla nějaká vítězka Hladových her? Ne, to bych si pamatoval. Alespoň z každoroční rekapitulace všech devadesáti devíti vítězů ve státní televizi. Zřejmě na záhadu dvou velkých jizev budu muset zapomenout.

"Tak můžeme začít!" řekne žena, když se s Derekem přesuneme do kruhu se splátci. Její hlas vzbuzuje autoritu. Tedy alespoň ve mně. Na tváři má kamenný výraz a očima probodává nás všechny. Pečlivě si každého z nás prohlíží a připadá mi, že přemýšlí nad tím, kdo má největší šanci se stát vítězem. Pak ale její hlas opět protne to zlověstné ticho, které tu panuje. "Jmenuji se Braeden a jsem tu hlavně od toho, abych dohlížela na to, že se tu nepozabíjíte. Boje mezi splátci mimo arénu jsou přísně zakázány, takže vám radím, abyste se jeden od druhého drželi dál!" Opět mám husinu po celém těle. Sjedu pohledem k Derekovi a jeho pohled mě celkem dostává. Prohlíží si Braeden od hlavy k patě s takovým zájmem, že i sama neprůstřelná žena o jeho pohledu musí vědět. Ovšem je tak dobrá, že se jím nenechá rozhodit.

"Je tu několik desítek stanovišť, ve kterých si můžete procvičit všechno. Jsou tu asistenti, kteří s vámi procvičí boj tělo na tělo. Na stanovištích vám budou vysvětleny i strategie. Máme tu stanoviště, která se zabývají sháněním potravy, střílením z luku, hodem oštěpu, nožů a dalších zbraní. Můžete začít kdekoliv. Máte tři hodiny, pak je oběd, který probíhá v jídelně vedle této tělocvičny. Zavedu vás tam až bude čas. A teď šup do práce," tleskne a všichni chlapci se rozprchnou ke zbraním, které vypadají naprosto smrtelně.

Všichni jsou vysocí, dokonce i ten nejmladší z nás a všichni jsou mnohem mohutnější než já. Když dojde k boji tělo na tělo, jsem v háji.

"Kam bys chtěl jít?" zeptá se mě Derek, ktery přeruší tok mých nebezpečných myšlenek. Jsem mu za to docela i vděčný. Nemá cenu si představovat věci předčasně. Třeba, když budu dobrý, k žádnému boji tělo na tělo nedojde.