Hunger Games (Sterek FF)✔

7. Moment překvapení

Zavřel jsem se ve svém pokoji. Nechal jsem kutálet slzy po mé tváři. Konečně to přišlo. Konečně ty slzy alespoň trochu odplaví veškerý smutek, který v sobě držím. Každá myšlenka na můj domov mi z očí vyplavuje víc a víc těch slaných kapek, které odplavují veškerou bolest. Nemůžu a ani to nechci zastavit. Vždyť celou dobu jsem doufal v to, že se rozbrečím, ale jediné, na co jsem se zmohl, byl vztek. Ale teď už to alespoň trochu koncentruji tím pláčem a vzlyky, které se mi derou z hrdla. Moje rodina. Moji přátelé. Bez Dereka nemám šanci se dostat domů. A teď, když jsem mu to doslova vykřičel do obličeje, má na mě páku. Teď toho využije ke svému prospěchu. Nemám na to. Musím to ukončit dřív, než to celé začne.

Ani nevím kolik času uběhlo, než jsem konečně přestal brečet a zbavil se sebevražedných myšlenek. Ovšem potřeboval jsem být sám. Někde na čerstvém vzduchu. A vzhledem k tomu, že máme zakázáno chodit ven, byla jediná možnost. Najít cestu na střechu, o které nám Allison vyprávěla, když jsme sem přišli. Prý je někde za obývacím pokojem stahující žebřík a velké železné víko, které nám otevře cestu na střechu.

A tak jsem se vydal hledat ten záhadný žebřík a železné víko. Potřebuju vzduch, a i když se mi z výšek zvedá žaludek a moje nohy přichází o cit, jiné východisko není.

***

Opravdu jsem žebřík i víko našel. A právě teď stojím ve výšce tak dvaceti metrů a prohlížím si zářivé město Kapitol. Ten největší skvost Panemu, kde žije nejméně lidí z celého našeho světa. Každá budova je osvětlena barvami, jež prosvěcují celé město. Ze zdola se ozývají výkřiky našich "fanoušků". Oslavují, jelikož dnes oficiálně začali Hladové hry. A vrcholem tohohle bude člověk, který dokáže pobít dvacetři lidí. I když toho jednoho člověka zabít nebude potřeba pokud budou ze stejného kraje. Zkrátka a dobře se jeden z nás stane absolutním vítězem, který dostane imunitu a bohatsví, o kterém se mu ani nesnilo. Tak to chodí každý rok. A jinak to nebude ani letos.

Nedokážu už ani ovládat své myšlenky. Vždycky se zatoulají k Hladovým hrám. A vždycky to v mé mysli končí výstřelem z děla a mou fotografií na obrazovkách všech krajů. Nepřežiju. Jediné mé malé světlo je Derek Hale. Ovšem, i když mě zachrání a my oba vyhrajeme, jak se naučím žít s tou ostudou, že jsem se svezl s Derekem na jedné lodi a nic jsem neudělal. Co když se mu něco stane a já nebudu schopný mu pomoct? Co když to budu já, kdo mu něco nevědomky udělá? A co když někoho zabiju? Už nebudu ten neviný Stiles. To neviné dítě, které se z průšvihů vždy dokázalo nějak dostat.

"Nemůžeš spát?" ozve se za mnou Derekův hlas. Super, to jsem potřeboval. Ale klid Stilesi, mluví mile, tak se snaž být taky milý. Nezpackej to. Je jediná šance na tvé přežití. Je ode mě odporné, že takhle přemýšlím, ale já zkrátka nedokážu myslet jinak. V tuto chvíli ne.

Než mu stačím odpovědět, stojí vedle mě a rukama se drží zábradlí, které nám brání v tom, abychom přepadli dolů. A vsadím se, že je tu ochranná bariéra, která nám v tom brání. Je to určitě silové pole, protože v některých okamžicích se mi zdálo, že se budovy, na které koukám, vlní.

"Potřeboval jsem jen chvilku na vzduchu. Nic víc," odpovím, aniž bych se na něj podíval. Určitě i přesto, jak se snaží být milý, má ten svůj typický medvědí výraz. A kdybych se na něj podíval, vím, že bych pukl vzteky z toho, že si připadám jako jeho kořist. Že i když vyhrajeme oba, to on bude ten, který z celého toho vyjde jako vítěz.

"Stilesi. Chtěl jsem ti říct, že tě ochráním. Za každou cenu. Teď jsme v tom spolu a já se vynasnažím, co to půjde, abych tě zachránil." Překvapuje mě s jakou lehkostí ta slova vyslovuje. Jak jemně na mě mluví. Jako kdyby se bál, že mě nějak vyleká. A já se v něm nevyznám. V jednu chvíli mi řekne, že se mnou nechce mít nic společného a v druhou mi říká, že mě ochrání. Proč?