Police or mafia

32❤

POHLED SAMANTHY
Otevírám oči. Cítím jak má víčka jsou těžká. V návalu světla oči musím zase zavřít. Po chvilce znovu oční víčka od sebe odlepím a mé oči si začnou přivikat na světlo. Do hlavy se mi hned nažene ukrutná bolest. „Sam?” zvednu pohled na osobu co na mě promluvila. Justin. Hned se mi v hlavě vybaví co se stalo. Snažila jsem se zabít. Nevyšlo to. „Jak ti je?” promluví, ale já mlčím. Neměla jsem to přežít. Neměla. Justin přejde k mé posteli a posadí se na ní. Natáhne ke mě ruku a já se zavřenýma očima ucuknu.

„Neublížím ti” ujistí mě a ruku mi položí na čelo. „Pojď se najíst. Musíš být hladová” řekne a já jen přikývnu. Dá se říct, že jsem dost zklamaná, že to nevyšlo. Mohla jsem mít klid. Nohy zhoupnu z postele na zem. Mé bosé nohy se dotknou ledové země. Opatrně vstanu, však zamotá se mi hlava a já se zakňučením padám na zem. Justin okamžitě ke mě dojde a beze slov mě vezme do náruče. Až teď si všimnu, že na sobě mám Justinovou mikinu a jeho tepláky. Pozoruju jeho pevné rysy. Zajímalo by mě nad čím teď přemýšlí. Bojím se, že mě zmlátí i za to, že jsem se snažila zabít. Donese mě do kuchyně a opatrně mě posadí na židli ke stolu. Přede mě přistane zeleninový salát s masem. „děkuju” špitnu a do mé třepající ruky vezmu vidličku. Ani nevím proč se tolik třepu.

„Proč jsi to udělala?” posadí se Justin na proti mě. „Už je toho na mě moc” zašeptám a kousek jídla, co naberu na vidličku sním. „Moc?” pozvedne obočí. „Nemam žádné osobní práva, 2x jsi mě znásilnil. Dozvím se, že jsem dlouhou dobu žila ve lži a teď všechno. Je toho na mě prostě moc. A je mi jasné, že se od tebe nikdy nedostanu a prostě tohle už nezvládám”. Divím se, že pořád jsem tak odvážná. Justin si povzdechne. „to není důvod k tomu aby ses zabila”

„Není? A to mám dál pořád brečet. Bát se cokoliv říct, aby jsi mě nezmlátil. Bát se, že mě příjdeš znásilnit.” šeptam. „Prostě takhle to chodí s tím nic nenaděláš” pokrčí rameny a mě po tváři steče slza. „Proč jsi mě prostě nenechal umřít?”

„Jak jsem řekl. Prostě tě chci a nenechám tě jen tak umřít” už nic neříkám. Nemá to cenu. „Už nechci” zašeptám a odsunu od sebe talíř. Je pravda, že jsem toho měla fakt minimum. „Nic jsi nesnědla” řekne. Jen sklopím pohled. „Tak pojď. Zvládneš se zvednout?” zkusím se zvednout, ale hned se musím chytit stolu, abych nespadla. Jsem tak slabá. Jako by mě nohy a ruky byli z želé. „Jsem strašně slabá” zašptám a mám pocit, že to semnou sekne. Justin ke mě přispěchá a opět mě vezme do náruče. Nemám ani sílu na odporování. Donese mě do pokoje a položí mě na postel. „Podívám se na nohu” vydechne a posadí se ke mě. Obvaz mi z nohy zdělá. „Je to v pohodě” vydechne a zaváže mi nohu zpět obvazem. „Potřebuješ ještě něco?” zeptá se. „Ne” špitnu. „Dobře” pomalu se zvedá a jednoduše odchází.

...

Probouzíme se ze spánku a v pokoji je stále světlo. Zajímalo by mě kolik hodin tak může být. Posadím se na postel a promnu si spánky. Bolest hlavy nepřestala. Podívám se na svou obvázanou ruku a až teď mi dochází to, že jsem málem umřela. Chtěla jsem to. No a pořád chci. Tohle je na mě příliš a život s Justinem Bieberovi nemůže dopadnout jinak než smrtí.

Uslyším odemykání dveří. Nezaujatě sedím a dívám se na dveře, které se po chvíli otevřou. Do pokoje vejde Tim. Zavře za sebou dveře a jen tak se na mě dívá. Po chvíli ticha se odváží promluvit. „Jak ti je?”

„Bylo líp” šeptnu. Nebudu mu tady vykládat do detailů jak se právě teď cítím. Posadí se ke mě na postel. „Mrzí mě to” vydechne a dívá se na mě lítostným pohledem. „Tak mě odsud dostaň” fňuknu „Nejde to. Uvidíš časem si zvykneš a nebude ti to připadat tak hrozne” pousměje se, ale já mu na to neodpovídám. Jak si na tohle mám kruci zvyknout?  A je to hrozné a hrozné to i bude.

„Bolí tě noha?” ptá se mě. Neodpovídám mu. Po chvilce ticha se prostě zvedne a odejde. Začínám se dostávat do depresích. Možná jsem neumřela, ale rozhodně jsem už umřela zevnitř.

Btw: omluvte chyby