Police or mafia

39❤

Pomalu od sebe odlepuju oční víčka. Když mě však oslepí denní světlo, ihned oči zase zavřu. „Sam?” uslyším Justinův hlas a opět oči zase otevřu. Mé oči si na světlo pomalu přikviknou. „Jsi v pořádku? Jak se cítíš?” zeptá se. Chytnu se za hlavu, když mě začne nesnesitelně bolet. Mám strašně sucho v krku. „Mám žízeň” můj hlas je chraplavý a skoro neslyšitelný. Justin mi hned z nočního stolku podá sklenici vody, kterou okamžitě vypiju. Všimnu si že mé ruce jsou obvázané a tak i Justinové.  Justinovi předám prázdnou sklenici, kterou odloží zpět na noční stolek. „Tak co jak ti je?” zeptá se mě znovu. „Jen mě bolí hlava” vydechnu.

„Už jsme si mysleli, že se snad ani neprobereš” uchechtne se. „Proč?” pozvednu na něj obočí. „Je to už den co se to všechno stalo”

„oh”vydechnu šokovaně. Popravdě ani nevím pořádně co se stalo. Pamatuju si jenom jak jsme vybíhali ze stanice a potom už mám okno. „Co se vlastně stalo?” zeptám se ho a protáhnu se v sedě. „Co přesně si nepamatuješ?” „Naposled si pamatuju jak jsme vybíhali ze stanice a potom už nic”

„Ta bomba nás vymrštila pryč. Tebe zřejmě do plotu. No do elektrického plotu. Hledali jsme tě snad tak čtvrt hodiny. Dusila ses cestou sem a pak jsi upadla do bezvědomí” vysvětlí mi. „Ahá” vydechnu jenom. „A tamto co říkal Wilson..Je to pravda?”

„nevím, ale myslím si, že jenom lhal. ” odpoví mi „Pojedeme za tvou matkou” dodá. Nevím jestli jí po tom všem chci vidět. Po tom všem co mi tajila. Jí se nedá nazývat ani matkou. Matka má své dítě chránit. Ale ona chránila sebe. Teď mě vůbec napadne. „A-a Tyler tam zůstal?” zeptám se ho po tichu a oči se mi začnou plnit slzama.

„Nevím. Asi” mykne rameny a já jenom sklopím pohled a slzy nechávám volně stékat po mé tváři. Nemohl tam jenom tak umřít. Oběhla jsem skoro celou policejní stanici a nikde jsem ho najít nemohla, ale přece Clare mi řekla, že tam byl. A až teď mi to všechno začne docházet. Začne mi docházet co jsme udělali. Clare je mrtvá a tak všichni ostatní lidi co tam byli. A velkou zásluhu na tom mám i já. Na těle mi vyskočí husí kůže a po tvářích mi čím dál více stékají slzy. Zabili jsme nevinné lidi. Lidi, s kterými jsem ještě nedávno pracovala. Lidi, které jsem dennodenně zdravila, potkávala. „Nebreč” jeho ruka mě pohladí po rameně, ale já ucuknu.

„Zabili jsme tolik lidí” zavzlykám. „Já jsem je zabila” dodám šeptem a rozbrečím se ještě více. „Nezabila jsi je” vydechne Justin. „Byli jenom ve špatnou dobu na špatném místě” pokrčí rameny. Jak jsem se vůbec mohla bavit s Clare, když jsem věděla, že do hodiny umře. „Nemá cenu kvůli tomu brečet. Nevrátíš to zpátky” podívám se na něho a naposledy vzlyknu. Jeho oči mě uklidňují. „Nikoho jsi nezabila” zopakuje. „Není to tvá chyba, dobře?” jak někdo takový mě mohl tak strašně moc mučit. Nechápu jakto, že se ze dne na den ke mě tolik změnil. Neříkám, že úplně. Někdy mu to prostě ujede a vztáhne na mě ruku nebo mě znásilní, ale není na mě tolik hrubý jak bývával. Pomalu přikývnu. Justin ke mě natáhne ruku a setře mi slzy.

„Hlavně, že jsi přežila ty” pousměje se a já se musím uchechtnout. „Víš, že jsme možná sourozenci?” zeptám se ho s úšklebkem na mé tváři. „Jo. Možná jsem píchal svou nevlastní sestru” zasměje se a já nakrčím nos. „Jen doufám, že to pravda nebude” dodá. „Protože by jsme pak byli moc úchylní” olízne si horní ret a až nebezpečně se ke mě přiblíží. „Ale stejně by mě to nezastavilo” vydechne, těsně před tím než naše rty spojí v jedno.

Btw: omluvte prosím chyby