Police or mafia

54❤

„Sam” vyruší mě z mého přemýšlení má matka. „No?” proberu se z menšího 'tranzu'. „Posloucháš mě vůbec?” zeptá se. „Promiň. Jen jsem se zamyslela” je doopravdy těžké poslouchat ty její kecy o tom, jak se jim Justin zase ztratil. Měla bych jí říct co se včera ráno vlastně stalo, ale neudělám to. „Je všechno v pořádku? Od včerejšího rána jsi divná”

„Ne všechno je v pořádku” nervózně se usměju, ale ona se na mě podezíravě podívá. „Važně mi nic není. Jsem jenom unavená” pousměju se, abych jí aspoň trochu uklidnila. „Dobře. Tak si běž lehnout” natáhne ke mě ruku a pohladí mě po tváři. „Dobře” přikývnu a odejdu do svého pokoje. Lehnu si do postele a nechám se unášet zase myšlenkama na včerejšek. Nejvíce mě, ale zajímá, kdyby mě chtěl Justin vzít sebou, proč by to neudělal hned? Tohle je jeho plán, abych se bála? Protože jestli ano tak mu to skvělé vychází. Bojím se, že každou chvíli se něco stane a on bude stát na proti mě. Vyšlo by mu to. Vždy mu všechno výjde. Začínám pociťovat únavu, ale nesmím usnout. Mám strach, že když se probudím, nebudu už ležet ve své posteli. Nemůžu spát. Mé oči se pomalu zavírají, ale na sílu je od sebe odlepím. Nemůžu usnout. Okamžitě se vyhoupnu na nohy a promnu si své ospalé oči. Dva dny jsem už skoro nespala. Jsem vyšťavená, ale nemůžu spát. Nejde to. Bojím se.

...

„Spala jsi vůbec? " Zeptá se mě má matka, když mě uvidí přicházet do kuchyně. „Jo. Jen jsem měla špatné sny” jasně, že jsem nespala celou noc zase nespala. Nemohla jsem.

„Vážně nechceš navštívit toho psychologa? Pomohl by ti”
„Jsem v pohodě” přejdu k jídelnímu stolu a sednu si na žili na proti mé matce. „Nepřipadá mi.” starostlivost v jejích očích nejde přehlídnout. Nevím proč, ale začínám být dost paranoidní. Myslím si, že tahle její starost je falešná. Tak jako její láska a její úsměvy.

„Řekni mi proč nespíš. Nejsou to jenom noční můry” pobídne mě. „Bojím se” vydechnu a pohled sklopím k zemi. „Čeho?”
„Toho, že si pro mě příjde” můj hlas je tichý a roztřesený. Má matka si nahlas povzdechne.

„Něco mě napadlo” promluví a tak svůj pohled vzhlédnu k ní. „Mohla by jsi navštívit ústav pro psychicky zraněné dívky” musím se zamračit nad jejím debilním nápadem. „Co že?” co si jako myslí? Chce mě zavřít do cvokárny?. „Je to ústav pro znásilněné a pro ublížené dívky. Pomohlo by ti to. Bylo by to jenom na pár měsíců” mluví strašně rychle a doufám, že si dělá srandu.

„To nemůžeš myslet vážně” vykřiknu po ní a postavím se. „Je to pro tvé dobro. Tam ti pomůžou” šokovaně se na ní podívám. „Budeš tam v bezpečí” dodá. „Ty si musíš dělat srandu. Zase mě chceš někam zavřít? Já žádnou pomoc nepotřebuju” vyšiluju. Doslova. Nemůže mě připravit o mou svobodu a nechat mě někde zavřít. „Viděla jsem ty jizvy na tvých rukou. Potřebuješ pomoct” vstane ze své židle a postaví se na proti mě. „Nech si pomoct. Zlatíčko” natáhne ke mě ruku a pohladí mě. Její ruku hrubě odstrčím. „O co ti jde?” vyprsknu. Šokovaně se na mě podívá. „Konečně jsem volná. Nemůžeš mě o to zase připravit.” nechápu jí.

„Chci pro tebe jenom to nejlepší”
„

Kdyby jo. Tak tohle nikdy neřekneš”nemám náladu to řešit, proto prostě jednoduše odejdu. Jak mi tohle může vůbec navrhnout po tom všem co mi udělala.

„Hele Sam” dojde za mnou do pokoje a já se na ní podívám. „Chceš se mě zbavit?”  oči se mi začnou plnit slzama. Jsem zklamaná. Chtěla jsem žít normální život jako ostatní dívky, ale to já už asi nikdy mít normální život nebudu. „Nechci se tě zbavit. Jenom ochránit” snaží se mě přesvědčit, že to dělá pro mé dobro, ale nevěřím tomu. Otočím se k ní zády a utřu si pár slz, které se mi dostaly z očí. 

„Vždyť Samatnho. Podívej se. Ten člověk tě zničil. Není slabost si přiznat, že nejsi v pořádku.” ucítím dotek na mé paži „Ale já jsem v pořádku” vykřiknu a prudce se na ní otočím, přičemž její ruku ze sebe zdělám. „Nic mi není. Se vším jsem se vyrovnala a do žádné cvokárny nepůjdu” křičím co nejvíce můžu, ale jsem z toho všeho už unavená. „Není to cvokárna. Jen si tam s něma budeš poví-” skočím jí do řeči „Nikam prostě nepůjdu” vykřiknu opět po ní.

„Dobře uklidni se”
„Jak se mám uklidnit, když mi chceš vzít jedinou věc co mi zbyla. Mou svobodu. To prostě nemůžeš” můj hlas už se konečně trošku zklidňuje. „Hlavně klid. Nikdo tě ničeho nezbavuje jenom chci pro tebe-” opět jí nenechám, domluvit ty sračky, co jí vycházejí z úst a přeruším ji. „Odejdi” vydechnu „Ale zlato-” „Prostě odejdi. Na chvíli opusť tento byt. Chci být sama” otočím se k ní zády a přejdu k oknu a zadívám se z něj na ulici.

„Dobře. Příjdu tak za dvě hodiny, donesu nám něco k jídlu” na to už jí nic neříkám a nechám jí prostě odejít. Když zaslechnu zavření hlavních dveří, jako kdyby se ve mě něco zlomilo. Všechno vypustím ven a začnu hlasitě brečet. Promnu si tvář a rozbrečím se ještě více. Nevím proč právě brečím. Možná proto, že už mě to nebaví. Všechno tohle. Nebo jenom je to tou strašnou unávou. Mé nohy už to neudrží, a proto se zhroutím k zemi. Už jsem psychicky vysílená. Hlavu si opřu o postel za mnou a snažím se uklidnit svůj brek. Pomalu se mi to daří, když zavírám své oči. Cítím jak mé tělo upadá do spánku, ale okamžitě sebou trhnu a tím se hned proberu. Nohy si přitáhnu více k tělu a o kolena si opřu bradu. Hlavu mírně natočím k oknu a pozoruju kapky deště, které se táhnou po okně. Aspoň nebrečím sama.

Pořád nedokážu pochopit jak mi tohle má matka mohla udělat zase. Myslí si, že zavřít mě do nějakého ústavu mi pomůže? Nemyslím si. Doufala jsem, že odchod od Justina mi umožní žít nový život. Dokonalý život. Jenomže to nejde. Nejde to takhle, když má matka a nějaký Tony po něm jdou. Nejde to, když mi Justin volá a navštěvuje mě. Nejde to, když vím, že si pro mě zase příjde. Nejde to, když můj život je obklopen strachem. A nikdy se toho nezbavím. Vždy tady bude ten strach. Jenomže část ve mě chce, aby se pro mě vrátil. Ta malá část ve mě chce, aby se vrátil a teď mě utěšil. Rukávem svetru si setřu slzy na tváři a hlasitě popotáhnu. Dívám se z okna, které je obklopeno  kapkami deště a příjde mi to tak děsně depresivní. Připadám si jak v tragickém filmu.

Ucítím dotek na mém rameni, a proto sebou neskutečným leknutím škubnu. „Jsem to jenom já” uslyším hlas osoby, na kterou nemůžu přestat myslet. Okamžitě se otočím a bezmyšlenkovitě se dotyčnému hodím kolem krku. Nanovo se rozbrečím a užívám si pocit, když se jeho silné paže obmotají kolem mého pasu. Absolutně nechápu, co to dělám, ale potřebuju obětí.

„Jsi v pořádku honey?” Justinův hlas se mi ozve v uších. Je to reálné? Nebo jsem natolik unavená, že se mi to jenom zdá?. Na odpověď jeho otázky jenom zatřepu hlavou. Justin mě od sebe mírně odtáhne, aby mi viděl do očí. „Proč pláčeš?” dlaní mi setře slzy z mé tváře a jeho pohled je upřímně starostlivý. „Jsem už strašně unavená” zafňukám. „Tak pojď semnou. Postarám se o tebe” pousměje se. Není to dobrý nápad. Ani trochu, ale malá část mě, která chce jít s ním se rozrůstá a začínám nad tím doopravdy přemýšlet. Má matka by mě stejně v nejbližší době zavřela do nějakého ústavu. Jsem unavená na tolik, že doopravdy chci souhlasit, i když vím, že toho budu litovat.

„Chceš odejít semnou?” zeptá se a nepřestává se mi dívat do očí. „ Dostaň mě odsud” vypustím ze svých úst a sama tomu nedokážu uvěřit, že jsem něco takového doopravdy řekla. Na Justinové tváři se vytvoří úsměv a postaví se. Beze slov mě vezme do náruče a odnese mě z bytu. Popadne mě nehorázná únava a nehledě na tom, že jsem v Justinové náruče, prostě usnu.

Cítím se v bezpečí. Tolik ironie v jedné větě

Ahoj✋
Takže tady je část, na kterou všichni čekáte. Z téhle části mám smíšené pocity. Mohla být napsaná o dost lépe, ale tak tohle musí stačit 🙄😇.

Tak co jste nadšení z toho, že si ji Justin zase vezme k sobě?😏

Tak u další kapitoly, která by měla vyjít zítra nebo v pondělí(doufejme🙏).

Mějte se fanfárově 💕💕

Btw: omluvte prosím chyby (kterých je tam určitě hodně 😂) ❤❤