Police or mafia

68❤

„Opatruj se Sam" pevně mě Tim stiskne v objetí. „Budeš mi chybět" zamumlám a zabořím hlavu do jeho černé mikiny. „Ty mě taky" políbí mě do vlasů a já se od něho začnu pomalu odtahovat. „Užij si svobodu" zářivě se usměje. Je mi tak smutno, že ho musím opustit. Bude mi tak neskutečně chybět i všichni ostatní.

„Připravena?" Stoupne si vedle mě Justin a já se na něho podívám. Pomalu přikývne a naposledy se podívám na Tima. V očích ucítím první slzy. Tim mi věnuje smutný úsměv, předtím než se společně s Justinem vydáme k letišti.

Harry se semnou ani nerozloučil, což mě neskutečně mrzí. Když viděl, jak jsem připravená odjet, jednoduše odešel se slovy, že jde na střelnici. Skoro se na mě ani nepodíval a prostě odešel.

Justin se semnou zastaví ve středu letiště a jeden malý kufr postaví vedle mě. Trval na tom, že si pár věcí, které mi kdysi koupil prostě musím vzít. Dokonce mi tam zabalil i svou mikinu,  kterou jsem někdy ráda nosila. Dal mi ji do kufru se slovy, abych si na něho vzpomněla. Myslím si, že jméno Justin Bieber nikdy nezapomenu.

„Nebudu se ptát, kam chceš odletět" promluví první. „Bude lepší, když to nebudu vědět" vysvětlí mi. Nemůžu uvěřit tomu, že je to tady.

„Chtěl jsem ti říct Sam. Děkuju za to, co jsi pro mě kolikrát udělala a omlouvám se za to, jak jsem ti ubližoval, prostě za všechno." Dívá se mi přímo do očí, ze kterých se už kutálí jedná slza za druhou.

Okamžitě ho pevně obejmu a rozpláču se. Věděla jsem, že to dnes nepůjde bez slz. Justin ovine ruce kolem mého pasu a nadzvedne mě do vzduchu, automaticky si kolem jeho pasu obmotám nohy a nepřestávám mu plakat do ramene. Slyším jak Justin nasaje vůni mých vlasů, předtím než mě pouští zpět na zem.

„Nehci odejít" mírně se od něho odtáhnu, ale i přesto jsou jeho ruce na mém pase. „Chci zůstat. Chci zůstat s tebou a s klukama. Nechci vás opustit." Vezmu kufr, který je na kolečkách a rozejdu se směrem, který vede ven.

„Samantho" chytne mě za ruku a já se na něho zmateně podívám. „Nejde to. Musíš odletět" říká smutně a já si skousnu ret, abych se naplno zase nerozbrečela. „Ale já zůstat chci." Můj hlas se mírně třese a je nakřápnutý.

„Ty mě tady nechceš? Už jsem tě omrzela, je to tak že?" Můj hlas se zlomí a z úst vypustím vzlyk.

„Hej hej" chytne mě pevně za ramena „Poslouchej mě" donutí mě se mu dívat přímo do očí.

„Neomrzela jsi mě. A nikdy, opakuju nikdy by se tak ani nestalo. Jsi úžasná a nikým nenahraditelná, nikdy bych tě neměl dost, ale" odmlčí se a olízne si své suché rty. „Ale postupem času bych tě zničil. Ztratil bych tě a pravděpodobně by jsi zdrhla s Harrym. Nedopadlo by to pro nás dobře Sam. Nezasloužíš si někoho jako jsem já. Budeš mi taky strašně chybět, kurva a že moc, ale nemůžu ti stále ubližovat. I přesto, že nechci, abys odešla, tak musíš." Pouští má ramena a já nejsem schopná žádného slova, zvládnu jen plakat.

„Budeš mi tak moc chybět" řeknu plačtivě a spojím naše rty v jedny. Chytnu ho za zátylek, abych náš polibek prohloubila. Justin hned začne spolupracovat a za pas si mě k sobě přitáhne blíže. Tenhle polibek je jiný než obvykle, cítím že je náš poslední a nechci, aby tenhle moment někdy skončil.

POHLED JUSTINA

Odtáhnu se od ní, i přesto že nerad. Podívám se do jejích uplakaných očí a usměju se na ní. Dlaní jí setřu slzy z mokré tváře, které však hned začnou nahrazovat nové.

Do ruky ji předám obálku s penězi a pasem, který jsem ji nechal před pár dny udělat. Obálku si ode mě převezme a chvilku si ji zamyšleně prohlíží, ale hned na to na mě opět zvedne svůj pohled.

Jsem tak zasraně blbej, že jí nechávám odejít. Bude mi tak nehorázně chybět. Každý kousek mě křičí, abych jí vzal za ruku, posadil do auta a odjel zpátky do vily, ale to nemůžu. Všechno by se opakovalo a jí by to jenom ubližovalo a nakonec bych o ní přišel, tak či tak.

„Budeš mi tak strašně moc chybět" zavzlyká a opře si hlavu o mé rameno. To loučení je tak dlouhé, ale ani jeden z nás nechce odejít. Proč to musí být tak těžké? Proč to tak moc bolí?

„Ty mě taky zlato" nasaji její vůni vlasů, naposledy. Mírně ji od sebe odtáhnu a své ruce stáhnu z jejího těla k sobě.

„Nedělej to" zašeptá „No tak. Nemusíme tohle dělat" její oči jsou plné smutku, ale i přesto je tam ta malá naděje, že jí neopustím.

Mírně pokroutím hlavu a ona hlasitě vzlykne. Je tak nádherná, i přesto, že má oči i tváře napuchlé od pláče. Je nádherná v každé situaci. „Měla by jsi jít" zašeptám zlomeně. „Nedokážu to" skousne si ret, aby zadržela další nával pláče.

„Hele" položím ruku na její tvář. „Třeba na sebe někdy zase narazíme" usměju se a všimnu si, že koutky úst se jí trochu zvednou do úsměvu.

„Nebuď smutná zlato. " Pohladím ji po tváři. „Měj se hezky" přitisknu své rty dlouze na její čelo a pomalu se od ní začnu odtahovat. Neřekneme si už ani slovo, když se otočím a pomalým krokem od ní odcházím. Cítím se tak příšerně. Nevěřím tomu, že je tohle konec.

„Justine" uslyším za sebou její křik
Nestihnu se ani otočit a už jsou její ruce obmotané kolem mého pasu. Pevně mě objímá ze zadu. Otočím se na ní a pevné ji stisknu v objetí.

„Nemůžeme se loučit do nekonečna" povzdechnu si. „Já vím" zvedne ke mě pohled. „Nezapomeň na mě" zamumlá a krátce mě políbí na rty, než se ode mě pomalu odtáhne.

„Jak bych mohl." Pousměju se a ona se na mě i přes slzy upřímně usměje.

„Tak už běž" vydechnu těžce a nespouštím z ní pohled. Nemůžeme se takhle loučit dále. Jeden z nás už prostě musí odejít.

Samantha mi věnuje pohled plný emocí, před tím než se otočí a odchází zpět ke svému kufru. Naposledy se na mě otočí, když stojí u svého kufru a chvilku se na mě dívá.

‚Miluju tě" naznačí rty a dívá se na mou reakci. Věnuju ji úsměv a cítím neposlušnou slzu téct po mé tváři. Samantha se smutně usměje a začne se mi ztrácet mezi davem lidí.

„Taky tě miluju" zašeptám a rukou si promnu své oči, které jsou navlhlé kvůli slzám.

Byla jediná dívka, ke které jsem něco více cítil. Kterou jsem miloval. Kvůli které se cítím tak ztracený. Jediná, kterou jsem dokázal upřednostnit před sebou.

Samantha Dee byla jediná, ke které jsem měl nějaký ten respekt a úplně první a i poslední dívka, kterou jsem kdy miloval.

A je to tady 🎉🎉.
Poslední kapitola Police or mafia. Vážně nemůžu uvěřit, že jsem tenhle příběh dokázala nějak dopsat.

Vím, že polovina z vás by chtěla happyend, ale upřímně si myslím, že se to sem prostě nehodí. Na víc happyend a já? To asi ne🤔😄. I tak ale doufám, že se vám ten konec líbil a třeba ukápla nějaká ta slza💧😄.

Určitě se ptáte jestli bude druhý díl a pořád se nedokážu rozhodnout. Myslím si totiž, že pokračování by bylo už celkem o ničem a možná bych to ani nedopsala, ale tak kdo ví🤔. Takže se vás ptám. Chcete, abych zkusila psát další díl? Nebo to radši chcete nechat, tak jak jsem to ukončila? Napište do komentářů a já se podle toho rozhodnu ❤.

Jinak jsem byla vážně překvapená, když jsem zjistila, že tenhle příběh jsem začala psát na konci roku 2016 . Vůbec by mě nenapadlo, že jsem tenhle příběh psala rok a půl.

I když jsem chtěla milionkrát skončit, tak jsem to nedokázala. Už jenom z toho důvodu, že by mi to chybělo, ale hlavně kvůli vám.

Takže proto bych vám všem chtěla upřímně poděkovat, že jste semnou byli po celou tu dobu. Za vaše nádherné komentáře, za vaši podporu, zkrátka za všechno. Už jenom za to, že jste to četli. ❤

Děkuju jste úžasní ❤❤