Police or mafia

35❤

„Je mi to tolik líto” vydechnu něco, co jsem snad radši asi ani říkat neměla. Okamžitě se ode mě odtáhne „Nepotřebuju něčí lítost” setře si rukou slzy. „Ale vždyť-” jsem přerušena. „Jsem kurva v pohodě” zvýší hlas a já se instinktivně přikrčím a se zavřenýma očima  čekám nějakou ránu. „Promiň” vydechne a já otevřu oči. Omluvil se. „Nezírej na mě tak divně. Omluvil jsem se a co jako” vyprskne hnusně a já se i přesto pousměju. Zajímalo by mě, co se to s tím Justinem, který mě mučil, stalo. Tento den je na mě doopravdy milý. Možná je to skrz toho, že jsem se snažila zabít, ale proč by to i tak dělal?  Vždyť mu můžu být úplně ukradená.

„Takže teď už víš, proč to chci všechno nechat vyhodit do vzduchu”

„Nestačí zabít prostě jenom jeho?” pozvednu obočí. „Ne.” mykne rameny. Povzdechnu si. Nechci, aby se Tylerovi cokoliv stalo. „Stejně bys toho svýho Tylera už nikdy neuviděla. Je jedno jestli umře” protočí očima. „To teda není” vyjeknu. „Není to jedno. Mám ho ráda, záleží mi na něm. Nemůžeš ho zabít. ” vážně mu tohle prostě nedovolím. Tyler je jeden z mála, kteří tady pro mě vždy byli. Je pro mě něco jako můj bratr. Nemůže umřít.

„Stejně ho nikdy už neuvidíš. Nikdy tě odsud nepustím. Můžeš se s tím už konečně smířit?” vykřikne „Ne. Nemůžu. Nikdy se s tím nesmířím. A už vůbec se nesmířím s tím, že chceš odpálit mou bývalou práci, kde mám svého nejlepšího přítele”

„Nejlepšího přítele” řekne ironicky a zasměje se. „Vážně je to nejlepší přítel? A proto ti neřekl nic o tvé minulosti? Proto tě nechal jít dobrovolně k někomu jako jsem já? Proto jsi pořád tady? Samantho otevři ty své zasraně naivní oči. Jen tě využíval, aby se dostal blíže ke mě. ”

„to není pravda” vykřiknu po něm. Tyler by tohle nikdy neudělal. „Prostě tam všichni umřou. Nic s tím nenaděláš” mrkne na mě a já začínám pociťovat nehoráznou zlost. „Ti lidí tam ti nic neudělali” zavrčím skrz zuby. „No a co? Neznám je. Jsou mi u prdele” odfrkne si.

„Jsi hajzl” vylétne mi z pusy aniž bych o tom přemýšlela. Hned si dám ruku přes pusu. Justinovi oči zčernají a jeho dlaň přilétne na mou tvář takovou silou až z jeho klína spadnu na gauč. „Tohle si ke mě kurva dovolovat nebudeš” křikne a za mikinu mě vytáhne zpět na jeho klín. Pevně mě drží za mikinu a dívá se mi do očí „Rozumíš?” křikne znova a já jenom se slzama v očích přikývnu. „Neslyšel jsem kurva” zakřičí a mě po tvářích začnou stékat slzy.  „rozumím” špitnu a Justin pustí mikinu a já tak dopadnou zpět na jeho stehna.

„Podívej se na mě” zavrčí a já tak radši udělám. Jeho ruka se pomalu přiblíží k mé tváři a utře mi slzy. Nevyznám se v něm. Jednou hodný poté zlý. „Jsi tak nádherná” vydechne a hladí mě po tváři.

„Tak zkurveně úžasná a jenom moje” pousměje se. Jen mlčím a dívám se mu do očí, tak jak on do mých. „Měla by jsi jít spát” vydechne. „Mě se ještě nechce”

„A co bys chtěla dělat?” pousměje se na mě. „Nevím. Povídat si” pokrčím rameny. Tyhle chvilky s Justinem jsou mí příjemné teda až na tu facku. „Dobře” souhlasí se mnou. „Pojďme se, ale přesunout k tobě do postele. Už mě z toho gauče bolí záda” řekne a já přikývnu. Slezu z jeho klína a počkám až se zvedne i Justin. Opět mi pomůže s chůzí. V tichosti se přemístíme do pokoje, kde se posadí mě na postel. Justin se opřel o čeleď postele a já sedím naproti němu.

„O čem si chceš povídat?” zeptá se mě. „Co jsi dělal potom, když Wilson zabil tvou mámu?” zeptám se opatrně. Momentálně se Justina ani trochu nebojím, i když bych možná měla. Justin si nahlas povzdechne. „Ovšem jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš” dodám. Nemusí mu to být příjemné o tom mluvit, ale zajímá mě to. „Je to v pohodě” usměje se a pokračuje „Táta zdrhnul. Zavolal jsem záchranku a policajty. Chtěli mě šoupnout do děcáku a to jsem rozhodně nechtěl. Ještě tu noc jsem jim zdrhnul. Utíkal jsem a ani jsem nevěděl kam přesně utíkám. V tu noc pršelo a já nevěděl kam mám jít. Hledali mě a tak jsem zdrhnul do nočního klubu jménem 'Hvězda' bylo mi jasné, že tam by mě nehledali. Potkal jsem tam Robbieho. 20 letého kluka, který mi pomohl. Bohužel je teď už mrtvý. Nabídl mi střechu nad hlavou, ale to jsem ještě nevěděl, že je mafián. Šel jsem teda k němu. Všude po jeho domě byli děvky, další chlapy co chlastali hulili a bůh ví co dalšího. Později jsem se dozvěděl, že Robbie je v gangu, který prodává děvky, drogy, zabíjí na objednávku nebo jenom ze zlosti. Naučili mě střílet, zabíjet. Všechno jsem se naučil během roku, potom ale Robbieho zabili a tak jsem jeho gang převzal já. Bylo mi 16 a já už měl svůj gang.” říká mi a já žasnu. Byl tak mladý a už zabíjel lidi. Neměl na vybranou, prostě musel. „Bože” vydechnu jenom nevěřícně.

„Chtěl jsem zabít svého otce. Tak moc. Hledal jsem ho snad všude a asi když mi bylo 19 jsem se o něm dozvěděl, že je šéf policie a že mě hledá. Tak jsem se na to vysral a utekl pryč. Však potom jsem se dozvěděl, že randí s tvou mámou. Chtěl jsem jí zabít. Chtěl jsem, aby cítil tu bolest co mi způsobil tím, že zabil mou mámu. A tvá matka..no ona mě prosila ať ji nezabíjím a za to mi nabídla tebe.” řekne mi a pozoruje mě. Do očí se mi hned naženou slzy. „Ne” špitnu. „To by neudělala” můj hlas se zlomí. „Udělala to. Věděla, že tě unesu, přesně to věděla a potom jsem potřeboval nějaké peníze, no a ty jsi  mě už tolik nebavila. Měl jsem v plánu tvé matce nabídnout výkupné, za to, že tě pustím. Ale jak si pamatuješ z té vzpomínky. Zabil bych tě, kdyby mi to výkupné dala. Ale nedala. Zkoušel jsem to měsíc na to znovu, ale ona nechtěla.” říká mi slova, která tak strašně bolí. „No jenomže ty ses pak snažila utéct a u toho si měla dost vážné zranění. Tim trval na tom, že tě zaveze do nemocnice a necháme tě tam vyšetřit a poté si tě vezmeme zpět. Ovšem ty sis nic nepamatovala a tvá máma mě přemlouvala ať aspoň na chvíli tě nechám být. Domluvili jsme se, že až ti bude dvacet vezmu si tě zpět. A teď jsi tady.” nemůžu tomu uvěřit. Nejde to. Jen sedím a po tvářích mi tečou slzy. Jak mi tohle má vlastní matka mohla udělat? Měli jsme tak dobrý vztah. To není možné. „Nemůže to být pravda” vzlyknu.

„Vždyť mě měla ráda. Vychovávala mě. Nemohla mi tohle udělat” brečím. „Hej” rukou mi Justin zvedne bradu, tak ať se mu dívám do očí. „Nestojí ti za to” pousměje to. „Proč? Proč se tohle všechno stalo zrovna mě” zavzlykám. „Všechno zlé může být k něčemu dobré” pousměje se. K čemu tohle může být kruci dobré?   Nic na to neříkám jenom sedím a brečím. Nevím co mě to napadne, ale hodím se Justinovi kolem krku. Nevím proč se dneska tolik objímáme a tak, ale obětí potřebuju. Justin mě jemně hladí po zádech. „Bude lépe. Uvidíš, že ti to všechno nebude připadat tak hrozné. Pokud sis všimla, všechno jde po dobrém ” říká mi do ucha a já dále zůstávám potichu a užívám si útěchu v jeho obětí. Pořád tomu nemůžu uvěřit, jak se tohle všechno mohlo stát?

Btw: omluvte prosím chyby ❤