Mrcha

27

Při cestě v autě jsem jela 220km/h, ale když jsem byla v posledních metrech před nemocnicí, tak se před náma v protisměru objevila policejní auta. Cesta byla jimi doslova neprůjezdná a tak jsem se vytáhla opět ruční brzdu a otočila jsem se. Nevím co se stalo, ale ty benga čekali na nás. Jakmile jsem se otočila a rozjela se rozjeli na mnou. Kašlala jsem na předpisy. Emeth omdlel. A ještě mi zakrvácel auto. Musela jsem ho rychle dostat do postel a postarat se o něj. Ale ted to nejde, protože mám za zadkem tucer policajtů. Takže se jich musím zbavit. Rozjela jsem se a kličkovala uličkami co to šlo. Jen jsem se modlila, aby si páni policajti náhodou nenajeli a já bych pak byla doslova v prdeli.  

Naštěstí ne. Vyjela jsem z malé uličky a zabočila k mému Hotelu. Zatím jsem už neviděla žádné auto a tak jsme otevřela garáž a  vjela tam. Rychle ji zavřela, protože jsem už slyšela houkačky. 

Emeth, byl naštěstí trochu ještě při vědomí, takže dostat ho do postele nebylo tak strašné, jak jsem si představovala.  Když si lehl na postel už to bylo, jako by spal. Sundala jsem mu tričko a vydesinfikovala ránu. Pak vyndala kulku a zašila. Sice jsem říkala, že to nedokážu, ale střelená jsem byla už několikrát a Emeth byl často ten, co se o mě staral. A navíc to nebylo tak těžké, jak jsem si myslela. Ránu jsem mu ještě obvázala obvazem a nechala ho spát. Byl strašně vyčerpaný. Ale víc mě děsilo, že jsme neudělali to co jsme měli a navíc mi trochu nahánělo strach to, že Benga přesně věděli, kde jsme a kam jedeme a bylo také dost těžké se jich zbavit. Byli skoro na každém rohu a to není dobré.

Najedou zazvonil mobil. Vzala jsem si ho do ruky a srdce se mi rozbušilo. Podívala jsem se na displej. Neznámé číslo. Věděla jsem, kdo to je. Vypla jsem ho. Nechci...

Poté jsem se porozhlédla po bytě a došlo mi, že Lukas tu není... Je pryč! Začala jsem se po pokoji koukat. Hledat náznaky toho, že tu byl boj. Že se tu střílelo, ale nikde nikdo. Vše je tu jak si pamatuju. Najednou se otevřeli dveře. Já se za ně schovala a ve dlaních jsem svírala bouchačku. Úplně v pohodě se zase zavřeli a já mu skočila kolem krku. Byla to strašná úleva, když jsem si uvědomila, že ted se chvíli nemusím o nikoho a ani o nic bát. Až na otce... Docela by mě zajímalo, kde je a co s ním je, protože jak říkal Damon... utekl.

Kotě...(Povzdechl si) Já chápu, že jsem ti těch pět minut chyběl, ale musel jsem pro jídlo... Jinak by jsi po tom běhu umřela hlady. A kde jsi vlastně byla celou dobu? 

Jo strašně jsi mi chyběl... Řekla jsem a znovu jsem ho objala. On mě taky a to mě překvapilo, ale neřešila jsem to, protože jsem chtěla mít chvíli klid od toho všeho. Strašně se toho moc stalo... Dozvěděla jsem se něco o matce, a pak po nás stříleli, a honili nás její lidi, a pak jsme se jim schovali do popelnice, a pak benga.... Vyhrkla jsem na Lukase a ten jen valil oči...

Klid, nestíhám...Co? Jak nás? Znova jsem si pozvdechla a pak jen ukázala do svého pokoje ', kde se válel Emeth a už při vědomí se na nás usmál... Já mu úsměv oplatila, ale Lukas se moc nadšeně netvářil. Jeho obličej zkameněl a bez jediného slova vzal všechen nákup a odnesl ho do kuchyně. Začal ho vyndavat... A pak dokonce i vařit. 

Nechtěla jsem rušit Ani jednoho  a tak jsem se posadila na gauč a zapla televizi. A pak zase zazvonil mobil. Bylo to zase jiné číslo. Tentokrát jsem to vzala. 

Ano?

Evansonová! Když ti volám tak ti asi něco chci ne? A ne, že mi to vypneš... ozvalo se z mobilu.

 Damone! Co jsi mi chtěl?

Vím, kde máš otce... A chci ti taky říct, že tvá matka je trochu zoufalá, protože na tebe nechala zaútočit už  takhle... '

Kde je otec? 

U mě a v bezpečí... Co jsi se dozvěděla?

Nic moc... Nemám nikomu věřit a dávat na sebe pozor... takže nic neobvyklého. 

Dobře... Otec s tebou chce mluvit. Řekl a předal otci mobil... 

Emmo, Musím ti dát úkol co se ti nebude líbit, ale uděláš to. 

Co mám udělat?

Zabiješ Emetha!  nevěřím mu. Dělá si co chce a vždy je moc blízko tebe i když tam vůbec být nemá. Máš na to 24 hodin...  a pak zavěsil. Řekl s takovým klidem co jsem u něj snad nikdy neslyšela. On mluvil o člověku co mi kryl záda, když on na mě kašlal. On se o mě staral a ted kdyby mu měl spíše děkovat tak ho chce oddělat? Nedýchala jsem asi jsem to zapomněla. V očích jsem měla slzy. Skutečné slzy. Tohle nedokážu. Nedokážu zabít člověka, kterého mil...

Ne! Na tohle ani nemysli... Nic takového jsi nikdy nezažila a ani nezažiješ... Takže takhle nemysli, protože tě to oslabí a ty pak zemřeš. Nikdy tohle nesmím cítit!!! Nikdy! 

Stalo se něco? Zeptal se za mnou Lukas.

Ne! Co by se mělo stát? Řekla jsem rázně a snažila jsme se to moc neřešit a zahnat slzy. Bouchačku co jsem držela v ruce jsem sevřela a šla beze slov do svého pokoje, kde ležel Emeth. Otevřela jsem dveře a pak je zavřela. Podívala jsem se na Emetha co v klidu oddychoval. Namířila jsem na něj svou zbran... Nechtěla jsem to udělat, ale tohle byl rozkaz a já musela. Jinak by to dopadlo špatně. Hodně špatně až by se to dozvěděl otec...

 Promin... Zašeptala jsem do ticha a pak vystřelila...