Mrcha

...31...

Třetí osoba

Emma omdlela. Neměla dva měsíce pořádné jídlo. Ztratila dost krve, byla podchlazená, unavená a už přes dva měsíce na její pokožku nedopadlo přírodní světlo a čerství vzduch. Kdyby jste s ptali co se stalo s Lukasem... Lukas utekl hned poté co ho pustili z auta. Už několikrát se snažil Emmu zachránit, ale ani jednou se mu to nepodařilo. Myslel si, že je už je mrtvá, ale pak se v něm zase objevila naděje, když se mu o ni zdálo. Řekl si, že ji prostě musí pomoc ať se stane co se stane. Kde byl Damon? A kde Emeth? Vykašlali se na ni... Prostě už je neviděl. Hlavně, že je do Emetha zabouchlá... Ale on byl ten co se ji snažil každý den zachránit. 

Tohle se mu honilo každý den v hlavě. On je ten, který přesvědčil svého otce, aby mohl do jejího města. On byl ten který se dohodl s jejím otcem na smlouvě. Na smlouvě, že ji bude chránit... Zamiloval se do ni on! A ona to nevidí... Bylo by snad lepší, kdyby žila jen pro sebe a o nikoho se nezajímala. Ale ona se musí zajímat o toho Emeha. Co on vlastně je? NIC!

Nemůže zapomenout na den,kdy ji poprvé viděl v lese. Jela tam na motorce a on ji srazil. Odvezl ji do nemocnice. Další den se na ni přišel podívat a zjistil, že si  toho dne vůbec nic nepamatuje. 

Emma... Je ve sklepení v lese na hranicích.

Lukas... Opilý v bytě, kde předtím byla s ním i Emma.

Emmy otec? Mrtvý...

Damon? Dělí ho stěna od Emmy.

Emeth...? 

Řekněme, že Emma už ztratila vše na čem ji záleželo a vše co chtěla bylo pryč. 

Emma

Dveře do místnosti se zase otevřeli. Už jsem nečekala záchranu, ale zase jen bolest. Došlo mi v té tmě, že mě nikdo nezachrání, protože jsem nikdo.  Jsem nic. Podívala jsem se do světla, které bylo tak silně, že jsem pak chvíli zase neviděla. Co jsem, ale slyšela byly kropky.Rychlé kroky. Co se blížily přímo ke mně. Pak můj obličej vzal někdo hrubě do dlaně a podíval se mě. Chtěla jsem  se tomu člověku podívat do tváře a aspoň vidět toho kdo se na mě takhle dívá a ještě mě neuhodil. Nešlo to. Neviděla jsem. Neměla jsem nejmenší tušení, kdo to je. Nic jsem neviděla. Jen jsem cítila bolest. Strašně jsem chtěla doufat v to, že je to Emeth. Strašně jsem chtěla. Ale věděla jsem, že to není on. Ani Damon, ani Emeth, ani Lukas. Nikdo z nich...

Najednou jsem začala cítit tlak na mém krku. Chtěla jsem se strašně nadechnout, ale nešlo mi to. Začala jsem se dusit. Mela jsem strašný tlak na hrudi a začala jsem sípat. Chtěla jsem se nadechnout. Poté jsem otevřela oči a uviděla klauna s balonkem co mě dusí a směje se mi do očí. Upadala jsem do bezvědomí a už ani neměla snahu dýchat. Až na to, že pak jsem se probudila. Otevřela jsem rychle oči a snažila jsem se dýchat. Šlo mi to. Byl to jen zlý sen. Jen spánková paralýza.

Pamatuju si, že když jsem byla malá, tohle se mi zdálo dost často. Pak jsem si zvykla a po nějaké době to i přestalo, ale teď? Je to zase tady. A docela mě děsí, že se toho bojím víc než když mi bylo deset. Bylo to takové více intenzivnější až bolestivé. 

Ze studené země na které jsem ležela jsem se posadila a do tureckého sedu. Rukou jsem si vjela do vlasů. Dýchala jsem nahlas a sípavě. Jinak to nešlo. Bolení v krku se stupňovalo a moje hlava měla pocit, že praskne a já že umřu zimou. 

Dveře se zase otevřeli a já čekala, že se zase objeví klaun s balonkem, ale nestalo se. Zase tři stejné osoby co se strašně těší na mou osobnost. Na mou bolest. Necítila jsem nic. Už ani zimu. Zmrzlé prsty byly jako kdybych je neměla a  krev po celém mém těle pomalu zasychala. Popraskané rty a obličej ulepený o slz co mé oči vypustí samou bolestí, kterou mi způsobovali tito muži. 

Šli pomalu po schodech a jsem si snad i jistá, že se na mě smáli. Velký úsměv křivých zubů se přibližoval k mému tělu blíž a blíž. Dívala jsem se na každý jeho krok, který ke mně udělal a dostávala jsem Křeče do břicha a strach. Dost často jsem měla motýlky v břiše, když mě někdo políbil na krk, ale ne, když mi jsou vysát duši z těla. 

Muž přišel ke mně a klekl si na jedno koleno. Prohlížel si můj obličej a usmál se ještě víc. Nadechl se, aby něco řekl, ale nežli vydal hlásku tak se ve dveřích objevila další osoba a z celého hrdla křikla. 

" Pane! máme problém!"  ve chvíli se všichni otočili a dva z nich se rozeběhli po schodech nahoru a ten co stál u mě se pomalu na patě otočil a odkráčel pryč.  Byl ze všech nejstarší, ale nejmocnější. Bouchl za se bou dveřmi a zase jsem byla sama ve tmě.

Ze shora jsem najednou uslyšela rány a z větší dálky i křik...Něco se tam stalo. Chtěla jsem vědět co se tam stalo, ale najednou zase ticho. Konec...

Dveře se znova otevřeli a já věděla, že to čemu jsem se předtím vyhnula se vrátilo...