Jungkook je velmi oblíbený, ale přesto nemá kamarády, kterým by mohl věřit. Je to pro něho velmi frustrující, ale nevadí mu to. Zvykl si být sám a uzavírat svoje emoce uvnitř sebe. Nic jiného mu ani nezbývalo.
Toto vše se má ale změnit. Tehdy objev...
Měl jsem po škole a míříl jsem do knihovny. Dovolili mi přístup do archivu, ale podmínky byla, že nesmím přijít později, než je domluvený čas. Mám ještě deset minut, ale i tak jsem raději spěchal. Nesnáším chodit přesně na čas nebo pozdě. Strašně mě to irituje.
Vyběhl jsem schody a míříl si to přímo k přepážce. Knihovnice mě poznala už z dálky. Zamávala mi a pozdravila. "Ahoj Jungkooku. Do archivu?" Zeptala se. Mohlo jí být čtyřicet pět let. Byla to velmi milá žena. "Ano, prosím." Odpověděl jsem. "Tak pojď se mnou." Vedla mě ke dveřím, které odemkla. V archivu to zapáchalo starým papírem a prachem. Jen jsem překročil prah a měl jsem chuť si kýchnout. "Děkuji." Řekl jsem knihovnici. "Za málo. Na stůl jsem ti dala knihu, o kterou jsi žádal. Musím ti ale přečíst pravidla, než tě nechám s ní pracovat." Posteskla si. Asi taky nerada čte pravidla. Konečně to dočetla. "Ještě jednou děkuji." "Za málo. Buď si tady, stavím se pro tebe, až budem zavírat." "Dobře. Zatím nashledanou."
Odešla a zavřela dveře. Na stůl jsem si položil poznámkový blok a propisku. Kniha byla tlustá a vázána v kůži. Mělo se jednat o rodinou kroniku.
Dělal jsem si poznámky. Byl jsem tam už hodinu a pomalu jsem viděl dvojmo. Otočil jsem na další stránku. Tam byl portrét nějakého muže. Byl dost hezký.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Bohužel nikde nebylo napsáno jeho jméno. Koukal bych se na něho ještě chvíli, ale neměl jsem čas. Za chvíli jsem měl odejít.
Na další stránce byl papírek. Vypadal nověji, než celá kniha. Byly na něm dvě jediné věty.
Ať jsi kdo jsi, podepiš se.
Nevypadalo to, že to patří ke knize. Jen ze srandy jsem se podepsal celým jménem. Papírek vložil zpátky a udělal si poznámky ze strany. Na další jsem se už ani nekoukal. Uklidil jsem si věci do tašky a vydal jsem se za knihovnicí.
"Už jsi skončil?" Otázala se mě. "Ano. Mohl bych se stavit zítra?" "Klidně každý den se stav." Řekla a mrkla na mě. "Staví se pro tebe táta? Už je tma a neměl bys chodit sám tamato ulicema." "Nemám. Zas to není daleko." "Blázníš? Nikam nejdeš! Počkáš tady deset minut a já tě svezu domu." "To nemusíte." "Musím. Je to půl hodiny dlouhá cesta. Navíc bydlím jen o ulici dál." "Dobře, děkuji."
Knihovnce si vzala kabelku, převlékla se a zamkla knihovnu. Nasedli jsme do auta a jeli domů. Zeptala se, jestli jsem našel něco zajímavého a já v nesouhlasu zavrtěl hlavou.
Vysadila mě, poděkoval jsem jí a vydal se k hlavnímu vchodu. Ozvala se rána a otcovo nadávání. Hlavním vchodem nejdu ani za zlaté prase. To mě nikdo nedonutí.
Obešel jsem to zahradou a po žebříku si vlezl do pokoje. Převlékl jsem se na spaní. Lehl jsem si a usínal z jednou jedinou myšlenkou.
