Kniha a já

•●32●•

Z pohledu Yoongiho

Byl jsem schován ve stínech výklenku a sledoval jsem dění dole. Už jsem ji mohl zastřelit, ale to bych nesměl znát slova kletby.

Dokud kletba aktivní bude, budu žít. Dveřo, ocel, hlína ani cokoli jiného, mi neublíží.

Takže teď je vše na Kookiem. Až zruší kletbu, můžu ji zastřelit. Všiml si mě, ale nepřitahuje ke mně pozornost. Chytrý kluk...

"Jak ses rozhodl?" zeptala se ho. Od teď to byl rozhovor pouze jich dvou.
"Řeknu ti to, ale pusť mě."
"Dobře, stejně mi neublížíš..." řekla a rozvázala ho.

Co máš v plánu Jungkooku?

Postavil se před ni. Koukal se jí přímo do oči.
"Obětuji sebe..." ozvalo se nesouhlasné hučení a i z této dálky jsem viděl, tak Taemu ukápla slza.
"...ale chci, abys věděla jednu věc."
"A co to je?" naklonila hlavu na stranu. Byla zvědavá a já vlastně taky.
"Tato kletba vznikla kvůli lásce. Tvojí lásce k někomu, kdo miloval někoho jiného. To však není důvod proč jsi to udělala. Chtěla sis jeho lásku vynutit. Donutit ho, aby tě miloval. Byla jsi známá a vážnená, proto tě tolik naštvalo, když tě odmítl. Kleslo ti kvůli tomu ego. Ty místo toho, aby jsi na něho zapomněla, jsi po něm toužila čím dal víc. Tvá láska k němu, ho dovedla do hrobu. Kvůli tobě jeho dítě vyrůstalo bez otce. Otce, který ho mohl milovat..."
"Hezké, ale urychli to. Co tím chceš říct?" řekla a namířila na něho pistoli. No tak Jungkooku, zlom tu kletbu, abych ji už mohl zabít.
"Že jsi sobecká. Chtěla jsi Taeho pro sebe a nedokázala ses smířit s tím, že ho má někdo jiný. Tae tě chtěl zabít, protože mě miluje a chtěl abych byl šťastný na jeho úkor a teď se chci  obětovat já, aby on mohl žít. To je láska. Obětovat se pro druhého. Cítit jeho volbu, tlukot srdce. Oba dva jsou schopni zemřít pro toho druhého..." Jungkook se rozeběhl za Taem a políbil ho.

Sanghee křičela jako smyslů zbavená a kluci se radovali. Jungkookovi to konečně došlo... Nemůžu ji ještě zabít, protože kletba není plně zrušena. Sanghee dvakrát střelila, ale živý terč minula.

Jakmile se Jungkook odtáhl řekl ty slova lámající kletbu.
"Taehyung, miluji tě a navždy budu."
Teď ji můžu zabít.

Zamířil jsem, srovnal hledí a pomalu zmáčkl spoušť, aby mi zbraň necukla a já nestřelil někoho jiného. Kulky vyletěla z komory a mířila na svůj cíl, v tom se ozvala další rána...

Místnost zaplnilo oslepující světlo. Nic nebylo vidět, ale byl to symbol....symbol, že je kletba zrušena... Po tolika letech...

Ozvala se tupá rána, dvě...

Dostal jsem se dolů a světlo začalo vycházet i ze mně. První jsem našel tělo Sanghee. Teda, to co z ní zbylo. Hromada prachu a dalšího nepořádku. Její tělo se rozpadlo.

Vrazil jsem do někoho, couvl jsem a spadl. O něco jsem zakopl, spíš o někoho.

Tae a Jungkook leželi na zemi v objetí. Celý od krve toho druhého i své. Světlo pominulo a bylo opět vidět normálně. Lehce se jim zvedali hrudě. Jungkook byl postřelen v ramenu, ale vypadalo, že kulka prošla ven. Tae byl postřelen na břiše. Nevypadalo to, že střela poškodila důležité orgány.

"Jine!" zakřičel jsem a on přestal osvobozovat ostatní a přiběhl ke mně.
"Musíme je dostat do nemocnice. dokážeme je přenést?" řekl jsem a podal mu nůž, aby mohl přeřezat pouta.
"Je to možné..." osvobodil Hobiho a ten se následně ujal Namjoona.

Chytili jsme se jich. Uchopil jsem Jinovu ruku a snažil se využít jeho a toho, že jsem spouštěč. Vážně snažil, ale nešlo to...

"Co se děje?" nechápal Namjoon.
"Nemůžu s navázat." jak je to možné?
"Zrušení té kletby nám muselo vzít to jediné dobré na ní." řekl Jin.
"Musíme je dostat do auto a odvést do nejbližší nemocnice." rozhodl jsem. Kapitánem byl sice Hobi, ale v tomhle jsme byli všichni za jedno.

S Jinem jsme vzali Jungkooka a Namjoon s Hobim Taeho. Donesli jsme je k dodávce a připoutali k lůžkám, které tam byli. Jin skočil za volant a maximální rychlosti, kterou dokazal vyvinout.

S Namjoonem jsme Hobimu podávali věci, které potřeboval, aby mohl kluky provizorně ošetřit a oni cestou nevykrváceli.

Už jsme jeli městem. Poznal jsem to, protože jsme už tolik neskákali.
"Do prdele!" ulevil si Hobi cely od krve.
"Jak jsme ještě daleko od nemocnice?" zakřičel na Jina.
"Tři ulice. Čekají nás tam už."

Dodávka zastavila a dveře se hned rozevřely. Doktoři a další lidi nám pomohli vytáhnou kluky ven. Přendali je na vlastní nosítka a odvezli je dovnitř.
"Musejí okamžitě na sál!" prohlásil nějaký doktor.

Začala se kolem nás motat nějaká sestra a hledala zranění na nás.
"Co se jim stalo?" zeptala se zničeho nic.
"Byli postřelení." řekl Hobi a ona se už na nic neptala.
"Co budem dělat my?" zeptal jsem se dost sklesle.
"My? Budeme muset čekat a pak rozhodneme podle toho, jak dopadla operace, ale kletba je už nadobro pryč." zhodnotil to Jin.
"Přesně toto uděláme..." souhlasil Hobi.

***

Dobře, takže na pohřeb zahrát toto:

Prosím...