Kniha a já

•●27●•

Ve dne veselá,
V noci smutná.
V ledu pohřbena,
Na jaře rozkvetlá.
Ostrá jako meč.
Křehká jako květina
Bez kyslíku umírá
Volná si užívá.

Údajně ji pouze chytří a krásní smějí mít,
Leč žehná všem statečným, kteří se odváží.

Hřeje, když se staráš.
Mocný požár rozpoutá, když strádá.
Bolestivé rány zasadí,
V tedy kdy ty škrábeš.

Co je?

Jak na to mám přijít? Jak zní odpověď? Ví ji někdo z kluků? A pokud ano, řeknou mi to? Mám pocit, že ano a ne. Neřekli mi nic důležitého, skoro.

"Takže, jak zní odpověď Jungkooku?" zeptal se Jin.
"Já... Já nevím. Nechápu ji. Nevím, na co naráží..." přiznal jsem.
"Jungkooku, přemýšlej. Teď to záleží jen na tobě. I kdybychom znali odpověď, nemůžeme ti ji říct. Nezrušilo by to kletbu a my tak zůstali navěky věku." řekl Tae.
"Ty znáš odpověď?" zeptal jsem se ho.

"Ano. Zná ji, stejně jako já a jak řekl, nesmíme ti to říct." odpověděl za něho Hobi.
"Vy všichni znáte odpověď?" nechápal jsem je. Jak je to možné?
"Všichni, až na mě, já si jen myslím." přiznal Namjoon.
"Kde mám zjistit odpověď?"

Yoongi mě chytil za ruku a posadil před knihy. Jedna byla rodinná kronika a druhá vypadala, jako nějaký deník.
"Odpovědi musí být v nich. Nejsou jenom v jedné. Musíš zkombinovat obě knihy. Jinak je nenajdeš." řekl mi.
Je? Ono to má víc odpovědi? Jak...

"Jsi spouštěč. Ty to zvládneš najít. Proč to hledám já, když nevím jak?" zeptal jsem se.
"Jsem sice spouštěč, ale odpověď ti nemůžu najít, napsat a ani říct. Navíc, v tomto případě nefunguju jako spouštěč."
"Dobře..." sice stále nechápu, co znamená být spouštěčem, ale zato vím, že to musím najít sám.

Kluci se o něčem bavili a já byl už tři hodiny ponořen do knih. Z každé jsem měl přečteno jen dvacet stran.

Nedávalo mi to smysl. Všímal jsem si vět, které byly v hádance, ale neviděl jsem v tom žádný systém. Bylo to jako kdyby někdo náhodně rozházel věty, které Yoongi sepsal.

Ve dne veselá, v noci smutná... To může být žena nebo nějaká osoba, ale může to být třeba i slunce.

V ledu pohřbena, na jaře rozkvetlá... Část kterou nechápu, ale zase by to mohlo byt slunce, ale i nějaká rostlina.

Ostrá jako meč, křehká jako květina... To může být cokoli. Sklo, trn nebo i papír.

Bez kyslíku umírá, volná si užívá... Oheň, ale oheň není ta... Cokoliv živého.

Údajně ji pouze chytří a krásní smějí mít, leč žehná všem statečným, kteří se odváží... Požehnání, křest, nevím...

Přestává mi to dávat smysl, asi se upírám špatným směrem. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Má tato hádanka vůbec správnou odpověď? A co když jich je víc? Yoongi mluvil o odpovědech, nikoli o odpovědi. Znamená to, ze každé spojení ma vlastní řešení, nebo část? Mám moc otázek...

Začala mě bolet hlava.  Nezvládnu na to přijít, ale musím. Musím osvobodit své kamarády. Nevím jak, ale musím si pospíšit.

Hřeje, když se staráš. Mocný požár rozpoutá, když strádá... Slunce nebo oheň.
Bolestivé rány zasadí, v tedy kdy ty škrábeš... To může být nějaká zbraň nebo osoba.
Odpověď se mi převážně opakovala. Slunce...

"Máš nějakou odpověď?" zeptal se Hobi, když jsem si oddechl. Byl jsem z toho unavený.
"Slunce." odpověď jsem a doufal ve správnost.
"Je mi líto, ale není to ta odpověď." řekl Yoongi.

Tae se zvedl, vzal deku z kraje pohovky a přišel za mnou. Postavil mě, přehodil ji přes mě a odvedl k posteli. Přikryl mě.

"Omlouvám se." zašeptal jsem. Byl jsem moc unavený, abych mluvil nahlas.
Otočil se na mě a trochu se usmál.
"Hmmm....a za co?" nechápal.
"Zklamal jsem vás. Nemůžu přijít na způsob, jak vás osvobodit." Na tuto větu se usmál a přišel zpět za mnou.
"Nezklamal jsi nás. My ti věříme. Suga s Jinem jsou v kletbě už čtyřiadvacet let a já jednadvacet. Den, týden či měsíc jsou proti tomu nic. My v tebe věříme." řekl. Upravil mi pokrývku, políbil mě do vlasů "Dobrou noc."
"Dobrou." zašeptal jsem, když odcházel.

Jeho dotek mi byl příjemný, přesně jako jeho pohled či úsměv. Stejně jsem ale usínal s jednou větou... Věřit ve mě je chyba, protože zklamu.