Kniha a já

•●15●•

Dneska má být kontrola. Vůbec se mi tam nechce. Vím, přiblížně, co mi řeknou. Zranění se zhoršilo, ale zastavilo se. Bude invalida, ale můžeme to zpravit operaci. Na operaci nemám a po rodině Kim to nemůžu chtít.

Seděl jsem v čekárně s paní Kim a byl jsem nervózní. Myslel jsem, že z toho umřu. Snad to je jen noční můra. Probud se. Jsi ve svém pokoji. Otec spí a ty musíš do školy, probud se Jungkooku. Napominal jsem se. Asi k tomu doktorovi hodně nechci.

"Jungkooku?"
"Hmm?" Podíval jsem se na Chansook, která na mě promluvila.
"Pípl ti telefon, nepodíváš se, kdo ti píše," podivila se.

Šáhl jsem do kapsy a vytáhl mobil. Vážně mi přišla zpráva a já si toho nevšiml.

Tae: Tak co? Nervózní?

Me: Ne...

Tae: Vážně?

Me: Možná, trochu...

Tae: Trochu?

Me: Co chceš slyšet? Že myslím, že se asi scvoknu? Protože, tak se právě cítím! >:(

Tae: Toto je v pořádku, až budeš žena a půjdeš ke gynekologovi, tak můžeš být tak nervózní. Tady ti budou jenom šahat na záda.

Me: To má být něco povzbudivého? Protože pokud jo, tak není.

Tae: A chceš něco povzbudivého?

Me: Jestli to nebude porno nebo nahé ženské, tak....

Tae: Jzs! Neboj, bude to normální.
Tae:

(Omlouvam se, ale ten co jsem sem chtěla dát, sem nešel přidat.)

Tento Hyung není asi normální. Proč mi posílá zrovna toto? Stačilo poslat roztomilou kočičku. Toto bylo tedy taky roztomile...

Me: Mám ti poslat stejnou úroveň povzbudivosti?

Tae: Můžeš to zkusit. ;)

Rozhlédl jsem se kolem. Nikdo mě nesledoval, alespoň jsem si ho nevšiml a natočil jsem mu, to co jsem chtěl.

Me:

Tae: Pane Bože! Co to je za obludu?

Me: Ty taky nejsi žádný krasavec.

To co řekl, mě bolelo, ale mohl jsem to čekat.

"Jeon Jungkook." Zavolala sestřička a ja se i s Chansook zvedl. Nebyl jsem její syn, ale chovala se ke mně tak. Často mě nazývala mladším synem a já si toho vážil. Myslel jsem si, že všichni rodiče jsou stejní, jako můj otec.

Posadil jsem se na postel a doktor začal výslech. Byl jsem připraven odpovídat, ale nemusel jsem. Chansook to zvládla za mne.
"Jak se cítíte?" Zeptal se mě, poté co vyzpovídal paní Kim.
"Nevím."
"Dobře. Prosím, lehněte si."

.

"Hmmm..." pronesl doktor, když si prohlížel můj rentgen, na který mě poslal.
"Co se děje?" Zajímala se Chansook.
"Podívejte se," Řekl a ustoupil aby na to viděla i ona. "tady, jak je ten tmavý flek, vidíte to?"
"Ano?" Odpověděla a zkoumala moje záda. Já sám jsem rentgen neviděl, ale poznal jsem, že to není nic dobrého.
"Hrozí, že hojení může způsobit, že se mícha sekne v obratlu." Řekl doktor s klidným hlasem a dál zkoumal obrázek. Měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel. Nechci být mrzák.
"Dá se s tím něco dělat?" Zajímala se Chansook.
"V tuto chvíli ne. Potom to můžeme operovat, ale v tuto chvíli můžeme poskytnout pouze injekce proti bolesti a modlit se, aby se to nespojilo."
"Dobře..." Na Chansook bylo vidět, že neví, co má dělat.
"Za dva týdny na kontrolu. Léky berte jako před tím, jen k nim přibudou ty injekce." Řekl a my odešli z ordinace.

Nesnáším injekce.

Vyzvedli jsme si je v nedaleké lékárně a vydali se domů. Dnes jsme tam byli všichni. Chansook udělala japchae, prý to je oblíbené jídlo Taehyunga.

Odebral jsem se do svého pokoje a sedl si na postel. V ruce jsem svíral balíček injekcí.
"Jsi v pořádku?"

Jeho hlas mě vyděsil. Jsem v pořádku? Nevím. Možná. Nejspíš ne. Fyzicky ne, ale co psychicky?
"Jo, asi jo."
"Neumíš lhát. Co děláš?"
"Přemýšlím."
"Nad čím?"
"Kdybych umřel, mohlo by být líp. Kdybych zemřel s mámou a bráškou, mohl bych být s nimi. Nemusel bych teď trpět, nemuseli by trpět lidi kolem mě. Vaše rodina. Stačilo by jenom umřít."
"Nehodláš se zabít, že ne."
"Komu bych chyběl?"
"Jeone Jungkooku! Neznám tvojí rodinu, ale vím, že Eunmi, by nebyla hrdá, kdyby se její syn zabil. Obzvlášť ne poté, co udělala proto, aby ho zachránila."
"To by asi nebyla no, počkat!... co jsi to řekl?"
"Co jsem řekl?" Nechápal Taehyung.
"Neznáš mojí rodinu, ale znáš matčino jméno a jak víš, co máma udělala, aby mě zachránila?"
"To jsem neřekl."
"To teda řekl!"
"Fajn! Řekl. Znal jsem tvojí matku, ale ne zbytek rodiny."
"Jak? Bylo ti sedm, když umřela."
"Na nějaké lidi se prostě nezapomíná."
"Řekni mi. Vážně nevidíš tu knihu?" Asi jsem se vážně zbláznil, ale mám pocit že Tae z knihy a skutečný Tae je jedna a tatéž osoba, ale otázka zní: jak? Přece byl v době, když jsem si s Taem začal psát, tak byl ve státech nebo ne?
"Jestli myslíš, že je na stole, tak ne, nevidím ji."
"Ale ona tam je."
"Já věřím, že ji vidíš. Chvíli počkej." Řekl a odešel z pokoje.

Jak je možné, že ji nevidí? Vždyť je uprostřed stolu. Co s ní je nebo je něco s Taem? Nebo semnou a ta kniha tam vážně není a já si ji jenom představuju? Zase nemám odpovědi, sakra!

"Tati, pojď sem." Řekl Tae a vedl do mého pokoje pana Kima.
"Co se děje?" Nechápal.
"Je na tom stole něco?" Zeptal se Tae.
"Já nic nevidím, jen stojan na tužky a počítač."
"Dobře, děkuji. Můžeš jít."
"Ehm... fajn." Odpověděl starší Taehyung.

"Bylo to vážně nutné?" Zeptal jsem se.
"Ano, aby jsi věděl, že tam nic není. Teď ti píchnu injekci a půjdeme spát."

Nechal jsem si ji od něho píchnout a počkal, až odešel.

Jak je možné, že Tae nevidí tuto knihu.

Napsal jsem na papírek, ale už nečekal na odpověď. Šel jsem si lehnout, ale nemohl jsem usnout, protože jsem slyšel Tae, jak se baví se svým otcem.

"Seš si jistý, že je Jeon?" Zeptal se Tae
"Ano, máma ti to neřekla? Se jí klidně zeptej."
"Ne, neřekla. Pojď, než nás uslyší Jungkook."
"Dobře." S touto větou všechno utichlo.

Začalo blikat pouliční osvětlení. Začaly se vlnit záclony. Zapomněl jsem zavřít okno. Ne, počkat, ono je zavřené...

Objevila se Ona. Stála před mou postelí, ve svém obvyklém oblečení. Zase se dostala do domu.

"S takovou se blížíš do záhuby." Její jediná věta, než zase zmizela.
"Nevím o čem mluvíš ty, ale já to vím."
"Neboj, to zjistíš." Nic víc neřekla.

Asi bych měl zajít na vyšetření.

***

A já bych mela jít taky.
Doufám, že se vám líbila, i když se mi to zdá jako nekonečna kapitola.