Kniha a já

•●8●•

Podíval jsem se na ní s prosbou v očích. Nemusel jsem nic říkat, pochopila o co mi jde.
"Půjdu tam s tebou. Nemusíš se bát, nic se ti nestane."
"Dobře." Nějaký můj vnitřní pocit mi říkal, že ví, že mi to udělal otec a ne někdo ve škole.

Vzal jsem batoh a s Chansook se vydal k domu. Zdal se až podivně klidný a tichý. Však jsem se nenechal oklamat. Věděl jsem, že je vevnitř. Našlapoval jsem opatrně a hlavně tiše. Paní Kim šla za mnou krok za krokem. Po děsných třech minutách jsme došli do mého pokoje.

Z pod postele jsem vytáhl kufr. Chansook do něho rovnala to málo oblečení, co jsem měl a já do batohu dával věci do školy. Už jsem měl skoro zabaleno, když v tom jsem to uslyšel. Kroky. V duchu jsem si odříkal deset rad. Ani jsem si neuvědomil, že se třesu, dokud mě Chansook nonna nechytila za ramena.

"Jungkooku. Co se děje?" Zašeptala. Copak to neslyší? Neslyší to co já? Necítí jeho přítomnost? Je šťastný člověk.

Upíral jsem svůj zrak na dveře. Stála tam ta žena z předchozích dní. Usoudil jsem, že je výplod mé fantazie. Říká mi věci v kterých se potřebuju utvrdit.
"Přichází. Je čím dál blíž." Řekla a zase zmizela.
"Už je tady." Řekl jsem knihovnici.
"Kdo?" Nechápala. Ani se jí nedivím, taky bych se nechapal.

Dveře se otevřely a stál v nich on. Už mě děsil víc než Kim Taehyung a ta žena. Stal se pro mě noční můrou. Zase z něho táhl alkohol a oči měl plné hněvu. Nakráčel si to doprostřed pokoje a rozhazoval rukama.
"To si snad děláš prdel!" Zakřičel na mě. Bál jsem se ho, ale nechtěl jsem, aby ho takto viděla Chansook. Postavil jsem se před něho.
"Co se děje tati?" Při tom oslovení se mi zvedal žaludek.
"To si kurvy už  taháš i domů?!" Křičel. Vrazil mi pěstí. Měl jsem mžitky před očima. Neudržel jsem rovnováhu a spadl. Bouchl jsem se do hlavy o rám postele.
"Vy musíte být pan Jeon." Zeptala se opatrně Chansook.
"Jo, to jsem a vy jste?" Už zuřil.
"No... Já jsem..." Chansook mu chtěla odpovědět, ale on jí skočil do řeči.
"Nechte mě hádat. Jste kurva. Nikdo jiný by se o něho nezajímal." Řekl a uchechtl se.
"No dovolte?!" Zlobila se paní Kim. Plesk. Vrazila mu facku. Už jsem se postavil a opíral se o stůl.

Napřahoval se, že jí facku oplatí.
"Pozor!" Zakřičel jsem, ale Chansook tomu nestihla zabránit. Skončila na zemi stejně jako předtím já.
"Žádná kurva mě nebude mlátit. To by byla velmi špatná děvka." Klekl si nad ní a rozepínal pásek kalhot.

Toto nemůžu dovolit. Popadl jsem ze stolu první těžkou věc a udeřil jsem ho s ní do hlavy. Zůstala na ní krev, ale to mě nezajímá. Otec omdlel a Chansook byla v pořádku. Podal jsem ji pomocnou ruku a vytáhl jsem ji na nohy.

Vzala mi baroh s učením a já si vzal kufr. Tak rychle, jak to jen šlo, jsme opustili tento dům zla.

"Měl jsi říct, že ti to udělal otec. Nechtěla bych po tobě, aby jsi tam šel." Zlobila se na mě Chansook, když jsme jeli k nim.
"Já vím. Omlouvám se. Omlouvám se i za to, co vám chtěl udělat." Bylo mi do breku.
"Neřeš to. Nestalo se to díky tobě. Jestli chceš, můžeš u nás zůstat a nemusíš ho už nikdy vidět." Navrhla mi.
"Děkuji. Děkuji opravdu moc za všechno." Na to už neodpověděla.

Dorazili jsme k nim. Ten dům byl opravdu moc hezký. A byla to příjemná změna. Nesmrděl po alkoholu.

Vybrala poštu a odemkla. Málem mi spadla brada až no podlahu. Vypadalo to tu úchvatně.

Chansook mě provedla domem a pak se zastavila u dveří v druhém patře.
"Toto bude tvůj pokoj. Hned ve vedlejší místnosti bydlí můj syn, ale ten je ve státech. Manžel přijede z práce až večer, takže tu jsme zatím jen dva. Kdyby něco, budu v kuchyni." Oznámila a odešla.

Vybalil jsem si věci a bál se na cokoli šahat. V tom se zespodu ozval hlas Chansook.
"Jungkooku! Pojď se, prosím."
"Jistě." Seběhl jsem schody a zamířil do kuchyně, kde seděla u stolu.
"Přišel ti dopis." Známila a podával mi obálku.
"Mně?" Podivil jsem se.
"Ano." Bylo mi to divné. Nebydlím tady ani dvě hodiny a už mi přišel dopis. Nebylo tam nic krom dvou slov.

Pro Jungkooka.

Hned jsem poznal ten rukopis. Toto je dopis od Taehyunga. Jak ale ví, kde mě hledat?

Rozbalil jsem ho a přečetl jsem si obsah listu.

Milý Jungkooku,
Dozvěděl jsem se, co se stalo a je mi to líto. Kéž by to šlo nějak změnit. Oba dva však víme, že to nejde.

Vím, že ses setkal i s Ní. Neboj se. Ona se ti nezdála a ani jeden z nás není výplod tvé hlavy.

Chápu, že se mě na něco chceš zeptat a taky znám otázky, ale v tomto dopise ti je nezodpovím. Musíš se vrátit pro knihu, aby naše konverzace mohla pokračovat.

Věřím, že ji dostaneš zpět do svých ruk a přijdeš na to, co potřebuješ vědět, že zachráníš sebe, ale i nás. Neptej se mě a ani sebe, co tím myslím.

Jen kdyby ti to nedošlo,
Kim Taehyung

Dobře. Toto je vážně hodně divné. Jak zjistil kde bydlím? Splnil jsem jeho prosbu a neptal se sam sebe, co myslí tou záchranou.

"Chansook?"
"Ano?"
"Kdy byl někdo naposledy v archivu?"
"Krom tebe a mě? Před necelými čtrnácti lety."
"Byla to má matka, že?"
"Ano." Bylo na ní vidět, jak je smutná.
"Mohla bys pro mě něco udělat, prosím?"
"Co?"
"Mohla bys mi donést mojí knihu z archivu? Doktor mi zakázal chodit do školy, asi není dobrý nápad chodit do knihovny. Vím, že tě to musí obtěžovat, ale rád bych z ní studoval." Požádal jsem ji o nelehkou věc. Očekával jsem nějaké námitky, proto mě její odpověď překvapila.
"Vůbec ne. Máš pravdu, ale dnes tam už nepůjdu, takže to musí počkat do zítra." Podívala se na mě omluvně.
"To vůbec nevadí. Moc děkuji."
"Za málo."

***

Vím, že tu dlouho chyběl Taehyung, ale nemusíte se bát. V příští kapitole bude dost :)

Toto je jedna z těch delších kapitol, proto doufám, že vás neunudila k smrti :)
Doufám,  že se líbila a u další části ahoj ;)