Kniha a já

•●4●•

Byl jsem si jistý, že v místnosti semnou nikdo není, ale to co jsem viděl mě zamrazilo . Na papíře bylo napsáno jméno. Přeběhl mi mráz po zádech. Jak to udělal?

Mé jméno je Kim Taehyung. Těší mě Jungkooku. Nemusíš se mě bát, nic ti neudělám.

Jak to sakra udělal? Proč jsem ho neviděl to psát? Kdo je nebo spíš co je? Toto snad člověk nedokáže. Nebo snad ano? Ninjové to dokázali, ale že by on byl ninja? O tom pochybuju. Jak by se asi ninja dostal do Koreje a proč by sem chtěl?

Kdo jsi?

Takto zněla další moje otázka, na kterou jsem čekal odpověď. Samozřejmě se bic nestalo. Papírek jsem sledoval tak trpělivě, že jsem se v jednu chvíli bál, že ho zapálím pohledem.

Tužka se mi zkutalela ze stolu a spadla na zem. Jsem furt u toho, když se pro ni ohnu, nebude mít čas něco napsat nebo se sem vůbec dostat. Rychlostí blesku jsem se pro ni ohnul a sebral ji. Když jsem se narovnal, málem mi vypadly oči z důlků.

Toto je velmi vtipná otázka.
Jsem pes.
Ne, dělám si srandu. Jsem člověk stejně jako ty.

Pochybuju, že jsi člověk, ale jak myslíš. Nikdo koho znám, by nedokázal nepsat toto, během doby kdy někdo zvedá propisku. Tvé jméno mi je povědomé, Taehyungu, jenže kde jsem ho slyšel.

Na duchy nevěřím, ale kde jsi? Proč jsou údajně tvé fotky v mé rodinné knize? Jsme tu pouze kniha a já, nikdo jiný. Nikdo o kom bych věděl. Kam ses schoval Tae. Na fotkách jsi krásný muž, ale jaká je skutečnost? Jsi takový i ve skutečnosti nebo to je jen blbý vtip. Odkud tě znám?

Kde jsi?

Musel jsem se na to zeptat. Potřebuju to vědět, jestli je semnou v této místnosti, mám ho šanci najít. Jak ale zjistím, že mi nelže? Jde to vůbec?

Vysypal se mi z tašky nějaký zapomenutý sešit ze školy. Zdá se mi to jen nebo padá nějak moc věcí na zem?

Kriste pane! Jak to dělá? Jestli není ninja, tak nevím. Měl jsem odpověď.

Jungkooku, říkal jsem, aby ses mě nebál. Nevím jestli uvěříš, ale jsem tu stebou. Stejně jako kdysi s tvou matkou. Jsem za tebou, vedle tebe a občas i před tebou. Jsem tam, kde chci být. Teď by ses měl začít balit. Blíží se konec.

On snad vážně ovládá nějaké tmavé umění. Buď je ninja a nebo... nebo... Musí být ninja. A jak jakože je semnou jako s matkou? Nepamatuju si, že chodila do knihovny nebo archivu. Třeba měla před námi tajemství, ale je to... byla to mamka a ta nikdy nic nezatajovala. A co myslí tím koncem?

Koukal jsem se před sebe, že jsem si nevšiml přítomnosti Chansook.
"Jungkooku, jsi v pořádku?"
"Ano... asi ano. Proč?"
"Volala jsem tě."
"Aha. Omlouvám se. Co potřebujete?"
"Nic. Musíme jít. Končíme."
"Už?" Vždyť tu jsme sotva dvě hodiny.
"Ano. Je pul osmé."
"Večer?"
Chansook se zasmála. "Ano, večer."

To se v archivu stopl čas? Nedivil bych se. Děje se tam moc divných věcí. Mohla by vědět, kdo je Kim Taehyung? Zkusím se jí zeptat.
"Hodím tě domů, ale potřebuju nakoupit. Půjdeš semnou, abych se nemusela vracet?"
"Jistě." Klidně bych to i došel.

Papírek jsem vrátil do knihy, ale byla na něm další věta.

Měj se.

Zamkli jsme knihovnu a nasedli do auta. Do obchodu jsme dorazili po pěti minutách. Vzal jsem vozík a paní Kim do něj dávala potraviny. Zapomněl jsem, jaké to je nakupovat jídlo s ženou. Naposledy, když se tak stalo, seděl jsem ve vozíku. Za chvíli jsme měli všechno.
"Máš doma něco k jídlu?" Zeptala se mě a já musel přemýšlet. Otec dnes měl jít do práce a když jsem odcházel měl jsem tam jídlo na večeři, ale jestli mi ho vzal, tak nemám. Nemám u sebe ani žádné peníze, takže budu muset jít nakoupit ráno.
Zavrtěl jsem hlavou.
"Ještě něco jsem zapomněla." Oznamila a spěchala k regálům. Následoval jsem ji a po pár dalších věcech jsme to míříli k pokladně.

Chansook platila a já rovnal do tašek. Já nesl dvě a ona jednu. Narovnal jsem to do kufru auta a ona tu svou nesla na místo spolujezdce. Přišel jsem za ní, ale taška nikde nebyla. Takže i ona? Dneska už ne, prosím.

Vysadila mě před domem. Vypadá to, že otec je ještě pryč a já můžu jít hlavním vchodem, jako člověk. Vzal jsem batoh, který se mi zdal těžší, než byl původně.

Došel jsem do pokoje v relativním klidu.
Položil batoh na stůl a chtěl jsem si vytahnout sešit s poznámky. Chtěl, ale když jsem ho otevřel, málem mi vypadla brada z pantů. Byl plný jídla. Nějakých jablek, koláčů a sáčků s instantním jídlem. Na vrchu jsem našel vzkaz.

Jsi moc hodný. Pochopila jsem, že nemáš doma moc jídla, tak jsem ti něco koupila. Ať chutná.
Chansook. ;)

Málem mi to vehnalo slzy do očí. Toto pro mě dlouho nikdo neudělal.
"Moc děkuji, Chansook." Zašeptal jsem do ticha. Uklidil jsem jídlo a k večeři si vzal koláč.

Vzal jsem si poznamky a sedl si k počítači. Zapl jsem Google a do vyhledávání jsem napsal dvě slova, která dočasně tížila mojí mysl.

Hledáte: Kim Taehyung

***

Další kapitola na světe. Doufám, že se vám líbila.
Máte nějaké teorie, ohledně toho, jak to Tae dělá a jestli to Kookiemu něco nejde? Pokud ano, zanechte je v komentářích ;)