Kniha a já

•●33●•

Z pohledu Lee Nari

Spěchala jsem chodbou na sál. Prý přivezli dva vážné případy. Ztratili moc krve a museli být připojení na přístroje.

S asistentem jsem vběhla do sálu, kde na mě už všichni čekali. Rychle jsem si nasadila masku a rukavice a čekala, až mi někdo řekne.

"Ty máš Taeho." řekl můj nadřízený a ukázal na muže s prostřelným břichem. Okamžitě jsem ho prohlédla. Těsně to nimulu střeva, kulka byla venku, vnitřní krvácení minimální, ale přesto to bude souboj s časem. Přišel o moc krve a i když mu dame krevní transfuzi, tak může zkolabovat s nemusí se nám to povést. Nebyla by to má první smrt na sále, ale další bych už psychicky nezvládla.

Ránu jsem vypálila a začala zašívat. V tom se to ale stalo...
"Ztrácí puls." zakřičel jeden z asistentů.
Ne, neumírej. Ne teď...
"Zahajte masáž srdce, přípravte defibrillator." přikázala jsem jim. Musím ho zašít...
"Ztrácíme ho!"
"Nábíj te a udeř te."

Jeho hrud pod náporem elektřiny vyskočila. Kyslíková maska nebyla už tak zarosena....přestával dýchat... Čára jeho pulsu klesala....umíral mi tady...

"Znova!"
Další pokus dopadl úplně stejně... Máme pět minut, než nám umře na sále. Musíme si pospíšit.

"Zvýšit přívod kyslíku, znova." zase jeho hruď vyskočila...

Jeho puls se stabilizovat. Přežil... Dokončili jsme operaci. Po tomto to byla procházka růžovým sadem.

Vracela jsem se chodbou do své kanceláře, když na mě promluvil řiditel.
"Malém vám na sále umřel další člověk. Jak se jmenovala ta žena?"
"Eunmi..." přiznala jsem...
"A před jak dlouhou dobou to bylo?"
"Před čtrnácti lety, byla po autonehodě... Byl to vážný případ..."
"Ano, já vím. Byla jste smutná a na sebe naštvaná, protože jste dítěti nezachránila matku. Teď máte možnost... Její syn byl hned na vedlejším stole."
"Vážně?" chtěla jsem mu říct co se stalo. Pravdu o tom a požádat o prominutí.
"Ano, asi byste ho měla navštívit..."
"Na jakém je pokoji?"
"Je v 37. pokoji."

Na nic jsme nečekala a běžela do jmenovaného pokoje. Byl dvoulůžkový. Na jednom lůžku ležel muž, kterého jsem operovala. Myslím, že se jmenuje Taehyung...

Na vedlejší postele ležel na pohled mladší kluk. Vypadal skoro stejně jako jeho matka. Na židlích seděli, další čtyři muži...

"Dobrý den, jak se cítíte?" zeptala jsem se, když jsem vešla do pokoje.

Všichni se na mě podívali. Oba dva zranění odpověděli stejně.
"Živě..." a trochu se usmáli.
"To je dobře, asi za dva týdny vás budeme moc pustit pustit. Pokud se nic nepokazí." řekla jsem a podívala jsem se na jmenovku toho nejmladšího. Jeon Jungkook...

"To je dobře." řekl Tae.
"Vy jste Jungkook?" nejmladší se zatvářil trochu zděšeně, ale přikývl.
"Musím vám něco říct, něco o vaší matce."
"Co s ní?" bylo vidět, že toto nečekal.
"Vaše matka neumřela při autonehodě, ale na nemocničním sále. Zrovna jsem ji operovala, vy jste to měl už za sebou a otec s vámi seděl v pokoji. Vypadl proud a nešlo nahodit rezervní osvětlení a vaše matka pod mými rukama zemřela. Omlouvám, ale měla jsem pocit, že byste to měl vědět. Prosím, odpusťte mi." požádala jsem ho.

Podíval se na své kamarády.
"Mohla to udělat Sanghee?" nechápala jsem to. Všichni ale přikývli. Podíval se zase na mě. Chytil Taeho za ruku a druhou položil na mou.
"To co se stalo mé matce není vaše chyba. Není vám co odpouštět, protože jste nic neudělala. Nikdo neovlivní technologii." Odpověděl.
"To myslíte vážně? Vy mi odpouštíte?"
"Ano." usmál se na mě.
"Moc děkuji. Nechám vás o samotě." uklonila jsem se a opustila místnost.

Z pohledu Jungkooka

Byl jsem rád, že jsme to nakonec oba přežili. Sice to bylo chlupové, ale zvládli jsme to oba.

To co řekla, ta doktorka, mě mrzelo, ale nemohl jsem ji nechat, aby se tím trápila. Za smrt mé matky mohla Sanghee nikoli ona.

"Udělal jsi dobře." řekl Tae.
"Já vím. Musel jsem to udělat."
"To ano, ale co budem dělat teď?"
"Počkáme, dokud nás nepustí a pak uvidíme."
"To je dobrý nápad. Kam se vůbec poděly ty knihy?" na tuto otázku jsem neměl odpověď a proto jsme se oba otočil na Hobiho s Jinem a Yoongim.
"Zmizely." řekl prostě Hobi.