Kniha a já

•●30●•

Z pohledu Taeho

Stál jsem před domem, kde to vše začalo...
Tam, kde byla má rodina prokletá, tam se i kletba zruší...
Jako v šípkové růžence. V zámku prokletá, o pár desítek let později na něm i princem zachráněna...
Kéž by to byla pohádka a ne skutečnost. Končilo by to slovy: žili spolu šťastně až dokonce svých dnů.

Z mých úvah mě vytrhl až hlas, který jsem chtěl slyšet, kvůli kterému jsem to dělal...

"Tae? Slyšíš mě? Tady jsem já, Jungkook." ozval se zkreslený hlas z vysílačky.
"Kookie?" musím vědět o co jde. Proč se po mně shání.
"Ano, to jsem já. Kde jsi Tae?" tam kde bych v tuto chvíli měl být zlato...
Bylo tak těžké skrývat své emoce, protože mi to nějaké hloupé pravidlo zakazovalo. Být to na mně, tak už jsem mu to řekl dávno...
"Tam, kde to vše začalo, tam to i skončí." řekl jsem mu. Jedním životem to začalo, dalším to skončí... Doufám, že nebude můj. Nesmí být můj. Chci ještě někdy vidět Kookieho úsměv, třpyt v jeho očích. Slyšet jeho hlas, skutečný hlas...
"Tae, kde to je a co tam děláš?" co tady dělám? Snažím se nás zachránit a ne jen nás, ale celou společnost. Sanghee je moc nebezpečná...

Řeknu mu to, musím, měl by to vědět.
"Chci zabít Sanghee a tím zrušit kletbu. Tak jako tak mohl jeden z nás umřít, tak ať to jsem já." Byl jsem pevně rozhodnutý. Jeden život -můj- stojí za tisíce jiných... Jeden za milion. Kdyby byla volba na vás, co byste si vybrali?
"Proč?" Ten hlupáček se ještě ptá? Měl jsem slzy na krajíčku. Nesmím to dát ale znát. Má právo znát to. Jestli to budou moje poslední slova jemu, ať stojí za to.

Došel jsem ke dveřím, vedoucí ze zahrady.
"Proč? Tobě to ještě nedošlo? Protože tě miluju." muselo to ven. Už jsem to nezvládl v sobě dusit. Musel to vědět, pak bych mu to už třeba nikdy nemohl říct, ale doufám, že mu to budí moc říct...
"Já tebe asi taky miluju..." nevím proč, ale přišlo mi to vtipné. Asi...pffff...
"Asi? O důvod víc, proč bych to měl udělat já."

Natáhl jsem ruku s ukradeným Glockem a odstřelil zámek od dveří. Pustil jsem vysílačku na zem a rozdupl ji. Mám 90 procent... Pozdě...

Vešel jsem do sídla. Zdálo se velmi zachovalé. Nikde ani smítko prachu...vlastně se není čemu divit, bydlí tu Sanghee...

"Kde jsi, tetičko?!" zakřičel jsem a pistoli jsem měl v pohotovostní pozici.
"Tam kdebych měla být... synovče." ozvalo se z neurčitého místa.
"Chci s tebou probrat tvůj nápad." oznámil jsem ji a ona se objevila přede mnou. V ruce měla taky zbraň.
"Dobře... Můj nápad zní: Zabij Jungkooka a všichni z rodiny Kim a podobní budou zproštění kletby."
"Proč? Proč bych měl zabít Jungkooka a věřit ti, že dodržíš svůj slib?"
"Nic jiného ti nezbývá."
"Proč tolik chceš, aby umřel, když ti jde o to, aby moje rodina trpěla?"
"Jeho smrt je pro mě důležitější, než tvá rodina. Uděláš to?"
"Hmmm...je to zajímavý návrh, ale..."
"Ale?" nechápala.
"Ale budu muset odmítnout."

Natáhl jsem ruku, zamířil na ni a vystřelil.
"Pozdravuj v pekle..." řekl jsem ji. Střela ji však minula, ale ne mojí vinou. Nikdy bych na tuto vzdálenosti neminul.
"To ty tam pozdravuj." cítil jsem jak mým tělem projela kulka. Nestihl jsem se ji vyhnout, jak jsem byl překvapen ze své chyby, jako začátečník...

Tohle jsem udělal pro tebe Kookie... Abychom byli volní... Spolu...šťastní a hlavně... Hlavně, abych ti mohl říct co pro mě znamenáš. Jsem rád, že jsem ti to řekl, i když jsem selhal...pamatuj si má slova... Ta se nikdy nezmění... Ať na mě čeká cokoli, peklo, nebe nebo věčná temnota... Vždy tě budu milovat...

"Pozdravuj svého pradědu, kvůli kterému toto všechno vzniklo."
"Řeknu, až... Až se roz..rothodnu umřít..." řekl jsem. Chytil jsem se za ránu, abych zabránil krvy téct. Mluvení pro mě bylo náročné a v ústech jsem cítil krev.

"Neboj chlapče, ty časem vykrvácíš." usmala se na mě.
"Ne..ne dnes...já přežiju a nakonec...nakonec dědu pozdravíš s..sama."
"Uvidíme..."

Ozval se nějaký hluk z vedlejších místností. Někdo přišel...
"Kdopak to je...?"

Než to stihla zjistit, můj svět pohltila temnota. Nic jsem neviděl, neslyšel a ani necítil...
Asi jsem omdlel...snad jen to...