Kniha a já

•●11●•

Seděl jsem v autě, v zadu za spolujezdcem. Sledoval jsem noční krajinu. Byl poslední květnový den. Tedy spíš už noc. Jeli jsme kolem lesa a mě fascinovala okolní příroda. Stromy rostly a jejich větve dosahovaly až na silnici. Rostliny kvetly a ve vítru létaly okvětní lístky.

Byla to nádherná noc. Celý den jsme byli na navštěvě u matčiné kamarádky. Mamka si s ní povídala a bratr si s hrál s jejím synem. Já celou dobu strávil čmáráním obrázků na papír. Namaloval jsem naší rodinu. Byly jsme čtyřčlená, šťastná rodina. Otec s námi nejel, protože byl v práci. Nikomu to ale nevadilo. V poslední době byl hodně ve stresu a moc na nás křičel.

"Tak co kluci? Jak se vám u tety líbilo?" Zeptala se máma. Vždy jsme jejím kamarádkám říkali teto.
"Líbilo. Bylo tam hezky. Proč musíme už jet domů?" Zeptal se bráška.
"Šouhlaším. Poč mušíme jet domů?" Bylo mi pět, ale stále jsem neuměl pořádně mluvit, ale rozuměli mi.
"Notak kluci. Musíme domů, protože by se tatínkovi stýskalo. Můžeme se domluvit a jet tam příští týden." Řekla matka.

Nikam jsme už nedojeli a s nikým se nedomluvili. Kdybych tenkrát věděl co se stane, snažil bych se to tam protahnout. Jenže to je kdyby. Jestli to byl osud, stalo by se to tak jako tak.

Dojeli jsme na křižovatku. Z prava jelo auto, ale mamka si ho nevšimla. Nikdo z nás si ho tenkrát nevšiml. Neměl zaplá světla. Taková automatická věc a zrovna on ji v noci neudělá.

Matka vjela do křižovatky, ale on se objevil před ní. Strhla volant na stranu, aby do něho nenarazila.

Nezvládla vozidlo a sjela z cesty. Snažila se zabrzdit, ale nešlo to. Něco se seklo pod pedálem.

"Kime Taehyngu!" Zakřičela. Něco jako by se objevilo před autem. Auto na chvíli zpomalilo a mamka se snažila rozepnout bratrovi bezpečnostní pásy. Ze stresu se ji třásly ruce a ona to nedokázala. Vozidlo zase nabralo na rychlosti.
"Jeho..." Zašeptala.

Narazili jsem do stromu. Všude kolem byla krev. Já jsem byl od ní taky, ale ona nebyla moje. Byla mé matky a bratra. Oba dva měli hlavy na palubní desce, otevřené oči a ústa otevřena ve výkřiku. Byl to strašidelný výjev. Obraz smrti svých příbuzných, sve rodiny, kterou už více neuvidíte, s kterou si nepromluvíte a ani neobejmete.

S tuhnutím jsem se probudil a posadil na postel. Nádech, výdech. Byl to jen sen. Sen, který se skutečně stal a nedá se změnit.

Tento sen se mi v poslední dobe zdá dost často, ale nikdy jsem se nedostal až sem. Vždy to končilo strhutím volantu. Dnes to bylo jiné. Nepamatoval jsem si, že volala jeho jméno. Proč volala jeho jméno ve svých posledních chvílích? Co s tím má společného?

"Jak víš, že ti řekne pravdu?" Byla to Ona, zase stála před domem. Vypadala stejně jako vždy.
"Nevím, musím v to věřit." Řekl jsem a ignoroval její další otázku. Proč jí jde o to, abych mu nevěřil?

Co máš společného s tou nehodou?

Napsal jsem na papírek a udělal klasické kolečko. Jakmile jsem došel ke stolu, čekala na mě odpověď.

***

Stále se motám kolem jeho matky. Konečně jsme se dozvěděli, co se jí stalo.

Pokud se nepletu tak jsem slibila 3 dily v sobotu😂 co dalsi za 45min a pak za hodinu a půl?😂