Kniha a já

•●7●•

"Ježiši, Jungkooku! Co se ti stalo?" Vykřikla zděšeně Chansook, když jsem  v pondělí přišel do knihovny. Toto je dnes velmi oblíbená otázka. Ptali se na to všichni učitelé a většina spolužáků. Nějaké spolužačky mě dokonce pozvaly i na zmrzlinu, aby údajně odehnala bolest. Bylo mi jasné, že by to braly jako rande a odmítl jsem, to však nebyl jediný důvod. Nemohl jsem skoro chodit a při delší chůzi se mi dělaly mžitky před očima.

Byl jsem rád, že jsem sem vůbec došel. Mám jí říct, že mi to udělal otec? Byl by obviněn z opakovaného ublížení na zdraví a za to by mohl jít do vězení. Nesnáším ho, ale je to taky člověk, který mě zplodil. Snad nebo ne? Co by bylo lepší? Nevím.

"Upadl jsem." Odvětil jsem a třásl se mi hlas od námahy, kterou jsem musel vynaložit. Vše pro mě bylo namáhavé. Modřiny, boule a ret se zahojí, ale jizvy v mysli ne.
"To mi nepovídej, co se stalo?" Mračila se na mě.
"Porval jsem se ve škole." Jak typická výmluva.
"Řeší to otec?"
"Ne."
"Jakto že ne? Jedeme k doktorovi."
"Ne, prosím ne. Musím něco zjistit." Požádal jsem Chansook.
"Kompromis. Já ti pomůžu zjistit to, co potřebuješ a pak jedem k doktorovi." Řekla neústupně.
"Dobře."
"Tak co potřebuješ?"
"Přístup k videozáznam z archiva ze včerejška."
"Neptám se proč, ale šup, ať stihneme doktora."

Odemkla mi kancelář a zapla mi záznam. Zrychlil jsem si to a sledoval. Přiblížně v tuto dobu jsem našel papírek a položil ho na stůl.

Na stole nic nebylo. Teď jsem dostal odpověď, ale nikdo nepřišel. Píšu odpověď, ale tužka a papír nikde a na videu nic nepíšu. Pouze poznámky. V sešitě mám jen jeho jméno.

Kim Taehyung.

Jak je to možné? Je to upravený záznam? Proč by někdo upravoval záznam z archivu? Aby ho nebylo vidět. Jak to můžu poznat? Kdo jsi Kime Taehyngu? Proč nechceš, abych tě viděl?

V tuto chvíli spadla kniha a vážně na záznamu vypadla z police. Přetočil jsem to na předchozí den. Přiblížně na stejný časový úsek. Taky spadla kniha. Nepamatuji si, že spadla. V tom mi to došlo. Je to videosmyčka.

Dobře, se záznamu nepoznám kdo jsi. To chce vymyslet nějakou past. Jak ho ale chytím nebo vyfotím? Mám to!

"Jungkooku? Pojedem?" Zeptala se paní Kim od přepážky. Moc se mi nechtělo, ale ona si o mě dělala starost. Už kvůli tomu jídlu, bych jí to měl nějak vynahradit.
"Ano."

K doktorovi jsme přijeli po půl hodině. Naše město bylo velké a k doktorům to chvíli trvalo.

Ten mě poslal na rentgen. Vnitřek těla byl v pořádku. Akorát jsem dostal takovou silou, že to málem nevydržel jeden obratel v páteři a nebyl daleko od nalomení.

"Máte dvě možnosti. Bud si vás tady necháme a nebo vás necháme jít domů a dáme vám prášky a masti s sebou. Budete však muset dodržovat klidový režim." Řekl doktor.

Když zůstanu tady, nebudu moc zjistit nic o Taem, ale když půjdu domů a otec se zase opije, tak nebudu dodržovat klidový režim.

Podíval jsem se na Chansook. Pochopila na co se jí ptám. Už ji využívám dost, ale toto je důležité.
"Můžeš být u nás, Jungkooku."
"Asi bych byl raději doma." Odpověděl jsem doktorovi a ten přikývl.
"Dobře, sestra vám dá potřebné léky a vysvětlí vám dávkování. Přeji brzké uzdravení. Kdyby to nepomáhalo, zastavte se."

Sestra nám předala léky a vysvětlila, jak to mám brát. Údajně náklady hradí pojišťovna. Díkybohu, jinak bych si to nemohl dovolit.

"Stavíme se u vás pro nějaké věci, dobře?"

Nechtěl jsem tam. V tom domě je moc bolesti, která nejde jen tak překousnout. Falešně jsem se usmál a přikývl.

***

Začínám ho litovat. 😢😢
Co to s tím chudákem dělám? 😭😭

Toto je kapitola za zítra, takže zatim ahoj😂 dalsi az pozítří 😂