Nevzdávej to se mnou

7. Pandora

„Že půjdeš s námi, že jo?" Lara na mě zkoušela psí oči a Dominic se jen nevině usmál.

„Já nevím," pokrčila jsem rameny.

„Bude to sranda May," pokračovala Lara.

Pozvedla jsem pochybovačně obočí, ale musela se usmát. Sice jsem Laru neznala déle než týden, ale už jsem věděla, že mě jen tak nenechá na pokoji.

„Večírky vážně nejsou moc moje věc," řekla jsem. Byla to pravda. Nebavilo mě se se cpát s cizími lidmi na jednom místě. Nesnášela jsem tu dunící hudbu, která mi ničila uši. A navíc jsem ani nesměla pít alkohol. Teda mohla jsem, ale nebylo to pro mě dobré.

„Moje taky ne," vyhrkla Lara, „ale-"

„Když je nemáš ráda, tak proč mě nutíš jít?" zasmála jsem se. Dominic vedle mě se taky uchechtl a zavrtěl hlavou.

Lara mávla rukou. „Neřekla jsem, že je nemám ráda, jen to není oje oblíbená věc. Jenomže na tomhle večírku je vždycky sranda, každej rok ho dělají."

Podívala jsem se na Dominica, abych zjistila, jaký on má na to názor.

„Byl jsem tam už minulej rok, není to špatný," usmál se.

Povzdychla jsem si a opřela se do židle. Seděli jsme v knihovně, kde byl klid.

„No dobře."

Lara nadšeně vypískla. Dominic ji položil ruku na rameno a protočil oči. „Klid."

„Odpoledne k tobě přijdu a společně se nachystáme. Vyberu ti oblečení a namaluju tě a-"

„Počkat, počkat," zastavila jsem ji. Trochu zděšeně jsem se podívala na Doma, který neudržel vážný výraz a rozesmál se na celou knihovnu.

„Co je?" Lara se zamračila.

„Myslím, že May není ten pravej člověk, ze kterýho by sis mohla udělat obětního beránka, Larisso," řekl Dominic a poplácal ji po hlavě.

Lara ho odehnala a ještě do něj strčila. „Buď potichu Dominiku."

Musela jsem je od sebe odtrhnout, protože se vzápětí začali strkat. „Nechte toho. Laro, přijít můžeš, ale musím tě zklamat, já se moc nemaluju."

„Neboj, ona si to všechno přitáhne s sebou, má toho plnou prd-"

„Ty vážně chceš, abych ti udělala monokla že jo?" zavrčela Lara a pohrozila mu pěstí.

„Ale vždyť víš, že tě mám rád, jen tě škádlím," usmál se Dom a přitáhl si její obličej ke svému, aby ji mohl na tvář vtisknout až nechutně mlaskavou pusu.

„Fuj, fuj," naříkala Lara a horlivě si drhla tvář, až jí zčervenala kůže.

Já jsem tam jen seděla a smála se, protože mi nezbývalo nic jiného. Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že se budu kamarádit s takovými lidmi, asi bych se mu vysmála do obličeje.

Zatímco se ti dva požďuchovali jako malí, podívala jsem se na hodiny. Zbývala mi poslední hodina a do zvonění chybělo jen pár minut.

„Hele, já už jdu na hodinu jo? Laro, pak mi teda zavolej," řekla jsem a zvedla se ze židle.

„Jojo, zavolám," zavolala Lara, zatímco strkala Domovu hlavu pod stůl. Se smíchem jsem vyšla z knihovny a vydala se do třídy. I když jsem je znala jen pár dní, věděla jsem, že ty dva nepochopím ani za tisíc let.