Nevzdávej to se mnou

40. Jackson

Uběhlo hodně, hodně týdnů od naší cesty do Danvillu, od toho, co jsem si uvědomil, že přece jenom nejsem tak marnej a od toho, co jsem poznal Pandoru. Stejně mi to přišlo jako včera. A přitom nám už klepaly na dveře Vánoce.

Moc se toho nezměnilo. Škola byla pořád stejná a já bych byl nejradši, kdyby ji někdo omylem podpálil. Lidi v ní jakbysmet. (A/N - myslím že mi dáte za pravdu, když řeknu, že tohle slovo je snad jedno z nejdivnějších... možná ho píšu poprvé, když mi to přijde tak retardovaný :DDD nevšímejte si mě :DD)

A co se týče mě a May, moc se toho taky nezměnilo. Člověk by řekl, že možná jo, když od Danvillu uplynula taková doba, ale nic nového se nedělo. Čekal jsem, že jakmile přijedeme zpátky, náš vztah se nějak rozvine, že se dostaneme na to téma, kterého se tak bojím. Ale ne. Žádná taková konverzace se nekonala.

A já fakt nevěděl, jestli je to dobře nebo zle. Radši jsem nechtěl říkat nahlas, že se mi to nechtělo řešit. Byl jsem spokojenej tak, jak jsme byli. Měl jsem pocit, že na nějaký hlubší rozhovory ještě nebyl ten správnej čas. Aspoň pro mě.

To ale neznamenalo, že jsme se od sebe nějak vzdálili. Právě naopak. Ostatní nás viděli jako pár, hlavně ti idioti, kterým říkáme kamarád. A abych pravdu řekl, možná jsme se tak i chovali. Nejednou jsme šli ruku v ruce, nejednou jsem si ukradl nějakou pusu a stejně tak i May. Na nic víc ale nedošlo.

Docházelo mi, že se můj život trošku změnil. Protože jsem byl pořád ten samej idiot, trvalo to pomaleji. Ale konečně jsem se cítil mnohem líp. Přišlo mi taky, že moje rodina a kamarádi to ocenili. Ještě aby ne.

Zbývalo jen pár dní do Štědrýho dne, a protože jsme měli prázdniny, neměl jsem moc co dělat. Collin odjel pryč, Dominic byl určitě s Lukasem, protože se zase dali dohromady, napříč tomu, že Domův otec se málem zbláznil. Jediný kdo mi zbýval, byla Pandora.

Ta ale měla taky odletět do Londýna za rodinou a tím pádem jsem musel sedět doma a čekat, až přijede celá moje rodina, včetně babičky a tety a ostatních. Což bylo utrpení.

Ještě než ale May odjela na letiště, rozhodl jsem se s ní setkat. Nikdy bych to nahlas neřekl, ale věděl jsem, že těch pár dní bez ní bude utrpení. Zvykl jsem si na její přítomnost a teď když měla odjet pryč, nedovedl jsem si představit, co budu dělat.

Měli jsme se sejít v parku u toho altánku, kam jsem ji zavedl posledně. Vyšel jsem z domu o půl hodiny dřív, protože jsem se chtěl pro něco ještě stavit. Doufal jsem, že mě za to May nezabije, ale nemohl jsem jinak.

Nakonec jsem nestíhal. Měl jsem skoro dvacet minut zpoždění a můj mobil se záhadně vybil, takže jsem doufal, že May počká a nebude si myslet, že jsem zapomněl nebo se to vykašlal.

Nesmírně se mi ulevilo, když jsem ji viděl v tom altánku sedět schoulenou u klavíru. Modlil jsem se, aby ji ta věc, co jsem schovával v kapse, trochu obměkčila.

„Ahoj," řekl jsem a nerad to přiznávám, ale skoro bez dechu.

Pandora se narovnala, a jakmile mě spatřila, pousmála se.

„Promiň, musel jsem ještě něco zařídit a bylo tam tolik lidí a pak-"

May se zvedla na nohy a chytla mě za ruku. Se smíchem potom potřásla hlavou. „To je dobrý Jacksone."

Když se nepřestala smát, dloubnul jsem do ní a na oko se zamračil. Pořád mě musela provokovat.

„Přestaň, běžel jsem tak rychle, jak jsem mohl, aby sis nemyslela, že jsem se na to vysral."