Nevzdávej to se mnou

17. Jackson

Pandora na mě hleděla s vykulenýma očima a já viděl, jak namáhavě polyká. „Já nechápu, o čem to mluvíš?"

Zahnal jsem ji až do kouta a sevřel ruce v pěst. „Nedělej hloupou," zavrčel jsem na ni tiše.

Pandora kmitala pohledem mezi mnou a chodbou za námi, jakoby vymýšlela plán útěku. Ale já neměl v plánu ji pouštět. Ještě dlouho ne.

„Já fakt nevím, co po mně chceš," řekla, tentokrát pevněji, ale já ji to nesežral. Věděl jsem moc dobře, že právě teď se mě bála.

Udělal jsem k ní ještě jeden krok a nahnul se k jejímu obličeji. „Proč," začal jsem potichu, „všem vykládáš, že jsme kamarádi, hm? Nestačilo ti už jednou, že jsem ti jasně řekl, že s tebou nechci mít nic společnýho?"

Pandora se zamračila. „Nevykládám nikomu, že jsme kamarádi."

Pozvedl jsem obočí a zaťal při tom čelist. To mě teď vážně provokovala?

„Ne? A co předtím si řekla Iris, mé rodině, co?"

Její tváře nabrala červený odstín a to bylo podruhé, co jsem ji viděl zrudnout. Teď to ale bylo vzteky.

„A co sem měla tak říct ty chytráku? Tvoje máma mě pozvala, protože jsi ji řekl, že se bavíme. Tak tady na mě přestaň vyskakovat. Co jsem jim asi měla říct? Jo, váš syn mě nesnáší a já ani nevím proč!" vychrlila vztekle. Pak se narovnala do své výšky a tím mě od sebe odstrčila.

Její slova mě taky rozzuřila a tak jsem praštil do stěny za ní. Cukla sebou a obličej jí pro změnu trochu zbledl.

„Nikdy jsem mé matce o tobě nic neřekl. Nemělas sem vůbec chodit," zasyčel jsem.

Pandora zvedla bojovně bradu. „Vážně? Tak jak teda o mně ví, co? A navíc, nemohla jsem nepřijít, já jsem slušně vychovaná, bylo by to hnusný. Tobě je možná všechno jedno a na svou mámu kašleš, ale ne všichni jsou takový kreténi jako ty Jacksone."

Viděl jsem rudě. Skoro jsem si musel nahlas připomínat, že je to holka a kdybych ji praštil, byl by to hodně velkej průser.

Znovu jsem bouchnul do stěny a naklonil se k ní, že nás rozdělovala jen malá mezera. Pandora rázem ztichla a já poznal v jejích očích strach.

„Myslím, že bys měla zvážit svoje další slova, protože moje trpělivost vypršela a já bych nerad šel do vězení," řekl jsem.

Pandora bledla čím dál víc. Nechápal jsem, proč najednou tak změnila svůj postoj. Když jsem u ní nebyl blízko, byla schopná do mě i strčit. Ale jakmile jsem se přiblížil a ona neměla žádný prostor, byla z ní maličká šedá myška. Tak přece jenom to nebyla taková drsňačka, na jakou si očividně hrála.

„Ještě jednou uslyším, že komukoli vykládáš, že jsme kamarádi," vyplivl jsem to slovo z úst jako by to byla ta nejhnusnější věc, co mi přišla na jazyk, „tak budeš litovat, že ses někdy narodila. To ti přísahám. Nejsem sice takovej parchant, abych uhodil ženskou, ale jsou i jiný věci, co bych ti mohl udělat."

Pandora párkrát zamrkala. Vypadalo to celkem dezorientovaně a asi bych si myslel, že jsem jí vážně nahnal takovej strach, kdyby se jí v tu chvíli neprotočily oči dozadu a ona by nesjela po stěně dolů.

Asi dvě vteřiny jsem jen tak hleděl na její bezvládné tělo a pak mi až konečně došlo, co se vlastně stalo.

Okamžitě jsem si klekl a zvedl její hlavu. Měla zavřené oči, tvář bílou jako stěna, o kterou se opírala.