Nevzdávej to se mnou

19. Jackson

Sledoval jsem je všechny tři, jak vešly na záchody, kde byla i Pandora. Nezasáhl jsem hned, nečekal jsem totiž, že by Pandoře mohly nějak ublížit. Když jsem ale viděl, jak vychází ze záchodů a utírá si krev ze rtů, byl jsem vážně šokovaný.

„Co je to?" zeptal jsem se a ukázal na její natržený ret.

Pandora se letmo dotkla místa, kam jsem ukazoval a pak se zašklebila. „Nic to není."

Zamračil jsem se na ni, snad nebyla tak hloupá, aby si myslela, že jí to uvěřím. „Nic to není?"

Pandora pokrčila rameny, jakoby se vážně nic nedělo. Já jsem jen přimhouřil oči do malých škvírek.

„May, mělas sakra něco udělat," zavrčel jsem a ani si neuvědomil, že jsem ji poprvé oslovil jejím druhým jménem. Nevím, jestli si to uvědomila ona, ale jestli ano, tak na sobě nedala znát žádné překvapení.

Tentokrát se zamračila ona, a rozhodila rukama kolem sebe. „A co jsem měla dělat, Jacksone? Byly tři, a i když to nerada přiznávám, měly převahu. A rozhodně jsem nečekala, že Mercedes má bratra boxera, kterej ji naučil jak někomu dát do držky!"

Promnul jsem si obličej. „To ses nemohla bránit? Tak silný zas být nemůžou."

Pandora sklopila oči a objala se rukama. „To by ses divil."

Vypadalo to, jakoby se snad styděla, že ji svým způsobem přemohly. To ve mně ještě víc probudilo vztek.

„Musíš to někomu říct," řekl jsem a pomalu nevěřil svým slovům. Proč to vůbec říkám? Proč se starám?

Pandora zvedla obočí a naklonila hlavu na stranu. Poznal jsem, že přemýšlí nad tou stejnou věcí.

„A co bych z toho měla? Každý mi říká, že s Mercedes se nezahrává, že ji projde všechno, hlavně díky jejímu tatínkovi. Tak na co by to bylo?"

Sevřel jsem ruce v pěst. Měla pravdu. Mercedesin otec byl hodně vlivný člověk a navíc byl hlavním sponzorem školy. Bez něj bychom neměli ani na nové lavice.

„Tak vidíš," řekla Pandora a obrátila se ke skříňce.

Byl jsem naštvaný, ale nevěděl jsem proč. Anebo jsem si nechtěl přiznat, že by mi na ni mohlo nějak záležet. Nechápal jsem, jak jsem přešel do toho bodu, kdy jsem o ni měl i starost. Kdy mě zajímala.

Pandora si vytáhla ze skříňky svoje věci a vrátila učebnice. Sledoval jsem, jak si přes záda přehazuje batoh.

„Kam jdeš?" zeptal jsem se, když mi došlo, že se vlastně chystá odejít.

„Asi domů, půjdu říct, že mi není dobře," odpověděla a prošla kolem mě směrem na sekretariát.

Rychle jsem se za ní otočil. „Jak jim vysvětlíš ten roztrženej ret?"

Pandora pokrčila rameny a letmo se na mě podívala, když jsem s ní srovnal krok. „Nevím, asi že jsem nějak spadla na obličej."

Uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou. „To ti neuvěří."

„Tak jim prostě řeknu, že o tom nechci mluvit a že mi je špatně. Hotovo."

„A to teda Mercedes dopřeješ to, že jsi radši zdrhla domů?"

Pandora se zastavila v chůzi a otočila se na mě. Ani jsem si nevšiml, že je bělejší jak normálně, takže jsem hned zpozorněl. Rozhodně jsem nechtěl, aby se stalo to co minule.