Nevzdávej to se mnou

32. Jackson

„A kam ji chceš vzít?" zeptal se Collin a já s povzdychem pokrčil rameny. Co jsem si myslel, když jsem to vypustil z pusy?

„Tak ty seš fakt dobrej," zasmál se Dominic. Šlehnul jsem po něm pohledem, aby si nechal ty svoje komentáře pro sebe, ale na druhou stranu jsem byl rád, že se směje, i když na úkor mé osoby.

„Co třeba do kina?" navrhl Collin a roztáhl se po gauči.

Zašklebil jsem se. „Ne, to je trapný."

„Tak někam na jídlo?"

Zamyslel jsem se. Že bych chtěl, aby Pandora viděla, jak nenažranej jsem? To určitě.

„Ne, nesnáším, když se na mě někdo dívá jak jím," řekl jsem a oba moji kamarádi protočili zároveň oči.

„Tak v tom případě už nevím," pokrčil rameny Collin.

Prohrábl jsem si vlasy a frustrovaně vydechl. Nic mě nenapadalo. Jak by mohlo, když jsem s nikým nikdy na rande nebyl? Předtím to nebylo potřeba.

„A v kolik že jdete?" ozval se tentokrát Dominic.

„V sedm."

„No, to asi nemáš moc času vymýšlet něco extra, co?"

Hodil jsem po něm ovladač.

„Vy jste fakt kreténi, potřebuju pomoc a vy si ze mě děláte prdel," vyštěkl jsem a oba dva se rozesmáli.

Naštvaně jsem se zvedl a začal pochodovat po pokoji. V hlavě jsem si říkal, proč jsem musel jednat tak zbrkle.

„Prostě ji vezmi někam na jídlo Jaxi. Můžete potom jít na nějakou procházku nebo tak," řekl po chvilce Dominic, když viděl, že jsem bezradnej.

Povzdychl jsem si a kývl. Nic jinýho mi asi nezbývalo. Večeře nebyla zase tak špatný nápad.

„Jo, asi jo. Napadá mě, kam bych ji mohl vzít," odpověděl jsem a trošku se uklidnil.

Collin protočil oči. „No vidíš."

Zamračil jsem se na něj. Měl jsem chuť mi říct, ať si zkusí vymyslet rande pro Pandoru. I když bych to nikdy nahlas nepřiznal, chtěl jsem vymyslet něco pořádnýho, protože ona za to stála.

„No tak šup, běž všechno zařizovat," popohnali mě oba dva a já si asi po milionté povzdechl. Co jsem si to sakra vymyslel?

***

Nervózně jsem přešlapoval před dveřmi jejího domu. Připadal jsem si jak idiot, protože jsem ještě pořád nezazvonil. Párkrát jsem si prohrábl vlasy a pak konečně stiskl domovní zvonek. Doufal jsem, že otevře ona a ne někdo jiný, protože jsem vážně neměl odvahu poznat jejího tátu nebo tu sobeckou mrchu, anebo její matku.

Chvilku trvalo, než se dveře otevřely, ale nakonec jsem uslyšel zámek a přede mnou se zjevila Pandora.

„Ahoj," řekl jsem a přešlápl z nohy na nohu.

Pandora se na mě usmála, trošku nejistě a i když to zní divně, byl jsem rád, protože jsem viděl, že je na tom úplně stejně jako já.

„Ahoj."

Oba jsme utichli a nikdo dál nepromluvil. Poškrábal jsem se ve vlasech a rychle přemýšlel, co říct.

„Ehm, sluší ti to," vyhrkl jsem.