Nevzdávej to se mnou

28. Jackson

Jakmile jsme zastavili u Dominicova domu, měl jsem chuť znovu šlápnout na plyn a co nejrychleji odsud zmizet. Ne že bych s ním nechtěl mluvit, ale problém byl, že jsem nevěděl jak. Nikdy jsem se s ním nepohádal tak moc, abych se potom musel nějak omlouvat.

„Jdeme?" ozvala se Pandora na vedlejším sedadle a já se na ni podíval. Lehce se usmála a já si uvědomil, že jsem ji málo kdy viděl se tak mile usmívat. A navíc jsem se divil, že má vůbec náladu se usmívat, po tom, co se stalo u nich doma.

Byl jsem i za ni nasraný, že její matka je taková mrcha. Nechápal jsem, jak po Pandoře může chtít, aby jela navštívit svou nevlastní sestru a ex přítele který ji podvedl.

„Jacksone!"

Před očima mi luskly prsty a já zamrkal, abych se vzpamatoval.

„Co je?" zeptala se Pandora se zamračeným výrazem a já jen zavtěl hlavou.

„Tak pojď."

Oba jsme vylezli z auta a rozešli se k cihlovému domku. Periferně jsem viděl, jak se Pandora rozhlíží kolem. Nedivil jsem se jí, protože Dominic bydlel v bohaté čtvrti, stejně jako Collin.

Došli jsme ke dveřím a já hloupě civěl na zvonek. Vůbec se mi nechtělo zvonit. Věděl jsem, co za rodiče Dominic má a nechtěl jsem je potkat znovu.

Už jsem chtěl Pandoře říct, že to není nejlepší nápad, ale jako ve zpomaleném filmu jsem viděl, jak natahuje ruku a mačká malé bílé tlačítko.

Zašklebil jsem se, když se domem rozlehl zvuk zvonku a už jen čekal, kdo otevře. Modlil jsem se, aby to hlavně nebyl Dominicův otec.

Za pár sekund cvakl zámek a dveře se otevřely. K mému, nebo spíše našemu štěstí tam stála jen žena v uniformě, pravděpodobně pokojská. Tipl jsem si, že jí bylo tak třicet a rozhodně nevypadala příjemně.

Nejdřív se podívala na mě, pak na Pandoru a pak zase na mě.

„Potřebujete něco?" zeptala se.

Krátce jsem pohlédl na Pandoru. „Přišli jsme za Dominicem."

Pokojská pozvedla blonďaté obočí. „A kdo jste?"

Málem jsem protočil oči. „Kamarádi. Nebyl ve škole, tak jsme přijeli za ním."

„Pan Mitchell je nemocný, nemůžete za ním," řekla a už chtěla zavřít dveře. Rychle jsem vykročil a zastavil dveře nohou. To, že tohle nebyl moc chytrý nápad, mi došlo, až když mi pokojská skřípla nohu.

„Kurva," zaskučel jsem a odskočil od dveří. Měl jsem chuť na tu blbou blondýnu vyjet, ale někdo mě chytil za předloktí. Podíval jsem se na Pandoru, která vrtěla hlavou.

Spolkl jsem všechny nadávky a otočil se k té ženské, ještě než zavřela dveře.

„Prosím. Potřebujeme s ním na chvilku mluvit. Pak zmizneme," řekl jsem co nejklidněji, jak jsem dokázal.

Pokojská se zamračila a vykoukla ven, jakoby se ujišťovala, že nás tady nikdo nevidí. Potom otevřela dveře a odstoupila stranou.

„Pojďte, až si všechno vyřídíte, budete muset jít. Mitchellovi nejsou doma, ale jak přijedou, musíte hned odejít."

Ani mě to nepřekvapilo a tak jsem jen kývl. Já je taky nechtěl potkat.

„Pan Dominic je u sebe v pokoji, jsou to ty poslední dveře napravo," dodala pokojská a já se už neobtěžoval ji říkat, že to vím i bez ní.