Nevzdávej to se mnou

41. Pandora

Nedočkavě jsem se na sedadle našeho auta vrtěla a posouvala si Jaxův náramek po ruce, jak jsme se blížili k domu. Už jsem chtěla být u sebe v pokoji, zachumlat se do peřiny a užívat si klidu. Naše rodina byla tak hlučná. Byla jsem ráda, že tady jsme jen já a táta, kterému hluk vadil úplně stejně.

A druhá věc, proč jsem se cítila tak nedočkavě, byla, že už jsem chtěla vidět Jacksona. Sice jsme si psali a dvakrát si i volali, ale i tak mi to nestačilo. Chtěla jsem být u něj, obejmout ho a nepustit. Začínala jsem na něm být závislá, ale ani v nejmenším mi to nevadilo.

A taky jsem byla trošku nervózní. Jacksonova máma mě s tátou pozvala na večeři, a i když jsem ji už viděla, stejně tak zbytek rodiny, bála jsem se, že se jejich názor na mě změní. Hodně se toho změnilo.

Táta byl nadšený. Celé Vánoce mě otravoval s tím, že chce Jaxe poznat a pořádně si s ním promluvit o chlapských věcech. Pokaždé jsem musela protáčet oči, protože jsem věděla, že ho chudáka nenechá na pokoji.

Než nadešel čas, kdy jsme měli jít k Jacksonovi, jsem dokázala překonat nevolnost a chuť zvracet. Nevěděla jsem, proč jsem tak nervózní. Čím se to blížilo, tím víc jsem si uvědomovala, co se děje.

Tohle nebyla jen tak obyčejná večeře a návštěva. Táta se měl setkat s Jaxovou rodinou, jako kdybychom spolu byli už nějakou dobu. A byli jsme vůbec spolu? Měla jsem to brát jako vztah?

To všechno se mi honilo hlavou, když jsem se chystala. I potom, když jsem seděla v autě a nakonec i v ten moment, kdy jsem stála před dveřmi Woodsových.

Jen co jsem stiskla zvoneček, měla jsem chuť vzít nohy na ramena. Táta viděl, že nejsem úplně v klidu a pravou rukou, jelikož v levé svíral láhev vína, mě pohladil po zádech. Jemně se na mě usmál a já se trochu uklidnila. O nic nešlo. S Jacksonovou rodinou jsem se už setkala a s mým tátou nebude problém.

Všechno se mi vykouřilo z hlavy, když se otevřely dveře a já spatřila pár tmavě hnědých očí.

„Dobrý večer, pane Fostere, May," řekl Jackson a ustoupil stranou, abychom mohli projít. Snažila jsem se potlačit ten škleb, co se mi dral na rty, protože Jackson vypadal, že se za chvilku zhroutí.

„Dobrý večer chlapče," usmál se můj táta. Byl to upřímný úsměv, žádný zastrašující úšklebek, který jsem čekala. I tak ale Jacksonův výraz zůstal stejný.

„Tati, tohle je Jackson, jak už jsi asi poznal," zasáhla jsem do toho, protože to nevypadalo, že by z Jaxe mělo vypadnout nějaké slovo.

Táta napřáhl přátelsky ruku, a když se Jackson konečně vzpamatoval, potřásl si s ním.

„Rád tě konečně poznávám, Jacksone," řekl táta.

Viděla jsem, jak Jackson polkl a snažil se na tátu usmát. V tuhle chvíli vypadal jak chlapeček. „Já vás taky, pane Fostere."

„Můžeš mi říkat Phillip, chlapče."

Znovu jsem zadusila smích, když Jackson vykulil oči a přikývl.

„Jacksone, už jsou naši hosti tady?" uslyšela jsem z chodby Jacksonovu mámu. Za pár sekund se taky objevila, a jakmile si nás všimla, přátelsky se usmála.

„Christine Woodsová, ale stačí jen Christine" řekla a podala tátovi ruku. Ten se pousmál a lehce si s ní potřásl.

„Phillip Foster, ale taky mi stačí jen Phillip. Jsem moc rád, že tu můžeme být," odvětil s jemným úsměvem na tváři.