Nevzdávej to se mnou

9. Jackson

Když jsem se ráno probudil, kocovinu jsem naštěstí neměl. Možná to bylo proto, že jsem skoro nepil. Vlastně jediné co jsem udělal, bylo, že jsem si sedl daleko od lidí a zapálil si.

Budík mi znovu zazvonil, a tak jsem se naštvaně zvedl z postele a sešel dolů do kuchyně se nasnídat. U stolu už seděla máma a zrovna pokládala na stůl palačinky. Jakmile si mě všimla, usmála se a natáhla se pro svou kávu.

„Dobré ráno," řekla.

„Dobré ráno," přemohl jsem se říct a posadil jsem se na židli. Abych pravdu řekl, měl jsem v plánu si vzít jídlo a jít se najíst nahoru, ale nakonec jsem se rozhodl zůstat tady.

„V kolik jsi večer přišel? Vůbec jsem tě neslyšela," zeptala se. Napila se ze své kávy a přitom mě sledovala.

Povzdechl jsem si. „Nevím, asi kolem jedenácté."

Věděl jsem, že je to na mě brzo, věděla to i ona. Jenže já odešel brzo jen kvůli Collinovi, abych ho dotáhl domů, než něco posere. Už tak mě hodinu zdržel, když jsem ho vlekl do jeho pokoje. Díky bohu, že jeho rodiče nebyli doma.

„Aha, no jsem ráda, že to nebylo později," řekla.

Protočil jsem oči. „Proč jako?"

Máma se zamračila. „Proč jako? Protože o tebe mám strach, když se touláš někde ve tři hodiny ráno."

Sevřel jsem ruce v pěst a snažil se nevyletět jako čert z krabičky. „Odkdy se tak o mě staráš, hm?"

Otevřela šokovaně pusu, ale pak ji zavřela a oči jí ztmavly. „Jsem tvoje matka Jacksone, takže se o tebe starám odjakživa."

Ironicky jsem se uchechtl. „Najednou. Hlavně že když táta-"

„Tak dost!"

Její tón mě opravdu zastavil. Nepožívala ho často, ale když ano, zanechalo to ve mně zvláštní pocit. A ten se mi vůbec nelíbil.

Sledoval jsem, jak položila hrnek do dřezu a otočila se ke mně. „Dnes budu v práci až do devíti. Byla bych ráda, kdybys byl doma, jakmile přijdu."

Potom si vzala klíče od auta a zmizela v chodbě. Jakmile jsem slyšel, jak se za ní zavřely dveře, naštvaně jsem kopnul do židle vedle mě, až se převrhla.

Věděl jsem, že se naštvala jen proto, že jsem zmínil tátu. Jindy jsme se hádali o stejných věcech, ale pokaždé to dopadlo tak, že jsem odešel anebo mi klidně řekla, ať toho necháme. Pokud jsem ale zmínil jeho, hodně se naštvala.

A já se jí nedivil. Bože, vždyť já věděl, že to není fér, když jsem jí to pořád předhazoval, ale bohužel větší část mě si to nedokázala odpustit. A proto jsem byl takovej hajzl.

Snědl jsem ještě pár palačinek a pak se šel převléct a nachystat se do školy. Přemýšlel jsem, že se na to vykašlu a půjdu za Collinem, protože jsem tušil, že zůstane doma kvůli včerejšku. Jenže když jsem mu napsal, řekl mi, že musí jít do školy, protože jeho máma na to přišla. Prý pozvracel chodbu a tak ho máma donutila, aby šel do školy, ať je mu sebevíc blbě.

Za několik minut jsem byl u něj, abych ho vyzvedl, a pak jsme vyjeli do školy.

„Bože, myslím, že mi praskne hlava," zaskučel Collin a opřel si hlavu o okno mého auta.

Krátce jsem se na něj podíval a zasmál se. „Můžeš si za to sám."

Collin se zamračil. „Tak díky."