Nevzdávej to se mnou

10. Pandora

Prosím, přečtěte si A/N, je to trošičku důležitý. Děkuju.

Ticho v autě přerušoval déšť, ale i přesto to bylo nesnesitelné. Myslím, že jediný kdo si to všechno užíval, byl Collin. Usmíval se jako sluníčko a neustále na mě mrkal přes zrcátko.

Najednou se rozpršelo mnohem víc a k tomu se přidala bouřka. Divila jsem se, že Jackson ještě pořád vidí, kam jede.

„Sakra," mumlal si Jackson a nahnul se blíž k volantu.

Taky jsem natáhla krk dopředu a zamračila se. „Jak dlouho to ještě bude?"

Jackson zavrčel, jako bych ho otravovala. „Nevím. Nic nevidím."

„Tak jeď rovnou ke mně. Stejně bys přišel," navrhl Collin.

Jackson se na něj zamračil a já pozvedla obočí, i když mě ani jeden neviděl.

„Cože? Zapomněl si, kdo sedí vzadu?" řekl Jackson.

„Víš, že to všechno slyším?" zeptala jsem se naštvaně.

Jackson se na mě přes zrcátko znuděně podíval. „Jo, to byl účel."

„Debile," ucedila jsem skrz zuby a opřela se zpátky do sedadla.

„Nechte toho. Jacksone, jeď ke mně. Počkáme, až přestane tak chcát a pak zavezeš Pandoru domů."

Jackson ani nestihl nic říct, když ho jeho kamarád přerušil. „Jo, zavezeš ji ty. A zkus říct, že ne."

Woods naštvaně vydechl vzduch nosem a odbočil do ulice, kde měl údajně bydlet Collin. Domy v ulici byly úplně jiné než v té naší, vlastně jsem si nebyla jistá, jestli těm monstrózním budovám mám vůbec říkat domy.

Chvilku jsme jeli, než Jackson odbočil na hezkou příjezdovou cestu vzadu v ulici. Bylo mi jasné, že takový dům, který stál přímo přede mnou, musel stát majlant, ale nic jsem neřekla, protože mi do toho přece nic nebylo.

Rychle jsme vylezli z auta a pospíchali do domu, jelikož jsem měla pocit, že ty dešťové kapky jsou větší jak tenisák a proto to tak bolelo.

Jakmile za sebou Collin zavřel, ucítila jsem to sálající příjemné teplo. Teda až na to, že jsem byla zmoklá a zmáčená až na kost, jsem se tady cítila dobře.

„Máte to tady moc pěkný," řekla jsem popravdě Collinovi.

Ten se na mě spokojeně zazubil. „Díky."

Rozhlížela jsem se kolem sebe a přitom se objímala rukama. Z vlasů mi tekla voda a kapala na podlahu. Teprve až když jsem kýchla, jim oběma došlo, že se tady pode mnou pravděpodobně dělá velká kaluž vody.

„Sakra, donesu ti něco na oblečení," vyhrkl Collin a vyběhl schodiště.

Tak jsem tam stála jako idiot, tekla ze mě voda a Jackson zmizel bůhví kam. Ani jsem se nedivila, protože kdybychom tu stáli společně, v tom tichu, asi bych zešílela.

Nemusela jsem čekat moc dlouho a Collin se objevil s hromádkou nějakého oblečení v ruce.

„Ty jsou po mámě, už to dávno nenosí. Pojď, zavedu tě do koupelny," řekl a postrčil mě dopředu.

Když jsem se potom zamčená v koupelně převlékala do oblečení, říkala jsem si, co tady sakra dělám? Přišlo mi to jako bych byla v nějaké blbé telenovele nebo spíš v noční můře.