Nevzdávej to se mnou

31. Pandora

Na malý moment jsem přestala myslet. Kolem mě se rozhostilo ticho. Nebo spíš uvnitř mě. Mercedes se přede mnou usmívala, jakoby právě vyhrála v loterii. Za ní jsem mohla vidět ostatní studenty, jak si šeptali a překvapeně kulili oči. Na chvíli jsem si připadala, jako bych tu ani nebyla.

Jak mi ale její slova dozněla v hlavě, vyprostila jsem se z toho transu a udělala k ní jeden krok.

„Cítíš se teď líp?" zeptala jsem se klidně.

Mercedes překvapeně zamrkala a úsměv jí pomalu vadl. „Cože?"

Nadechla jsem se a vydechla. „Ptám se, jestli se teď cítíš líp?"

Mercedes mě nechápala a já se pousmála sama pro sebe. Podívala jsem se za sebe, kde stáli mí přátelé a ti se taky tvářili, jakoby mě nemohli pochopit.

„Je mi tě líto Mercedes. Vážně. Je smutný, co všechno dokážeš udělat jen proto, aby si tě někdo všimnul," řekla jsem a snažila se zachovat klidný výraz, i když v hloubi duše jsem byla tak rozčílená. Cítila jsem jak mi buší srdce a jak mě chytá křeč do ruky kvůli tomu, jak moc ji svírám v pěst.

Mercedes na mě zmateně mrkala. Bylo mi jasné, co se jí honí hlavou. Proč nevyvádím? Proč něco neudělám?

Odpověď byla jednoduchá. Protože se nebudu snižovat na její úroveň.

„Necháš mě a moje kamarády na pokoji, protože už vážně ztrácím trpělivost. Jestli si myslíš, že mě tímhle můžeš nějak zastrašit, tak tě rovnou ujistím, že máš smůlu."

Viděla jsem si na obličeji, jak moc ji moje slova rozčilují a jak moc by chtěla něco udělat. Já si jen říkala, ať to zkusí, bylo mi to jedno.

Proto jsem se na ni usmála, stejně provokativně jako ona předtím a řekla jí: „A pro tvou informaci, moji matku nenávidím z hloubi duše a toho kreténa taky. Ale nebyla to moje ostuda, to ona podvedla. Ne já. Omlouvám se, že tě musím zklamat, ale tohle se ti nepovedlo."

Otočila jsem se k odchodu a Jackson, který měl na tváři rozzuřený výraz, ke mně natáhl ruku. Byla jsem překvapená, ale v tu chvíli jsem ho chytla za ruku a jeho teplo se přeneslo na mě.

„Jdeme," řekl a celá naše parta se společně otočila ke dveřím. Jackson mi stiskl ruku a já se na něj podívala. Díval se na mě tak zvláštně, možná se snažil přijít na to, proč jsem tak klidná. Ani já to nevěděla.

„Dobře," slyšela jsem za sebou promluvit Mercedes. Nechápavě jsem se otočila přes rameno. Stála tam se zkříženýma rukama na prsou. Nedokázala jsem z jejího výrazu nic vyčíst.

„Dobře?"

„Netrefila jsem se. Myslela jsem, že když zaútočím na tebe, nějak tě zraním. Ale byl to hloupej nápad. Tebe nezajímá, co si o tobě myslí ostatní," pokrčila rameny, jakoby se nic nedělo a já jen mohla sledovat, jak se jí na tom jejím debilním obličeji rozlévá další úsměv.

„Tak v tom případě bych se mohla podělit s ostatními o jiné zajímavé věci," dodala.

Pustila jsem Jacksonovu ruku a naposledy se k ní obrátila. Napočítala jsem do pěti, abych trochu zklidnila ten vztek, co se vracel na povrch. „Varuju tě Mercedes. Nechci ti ublížit."

Mercedes pozvedla obočí a vydala ze sebe falešný hysterický smích. Pak si utřela imaginární slzy a teatrálně si povzdechla. Otočila se k lidem v jídelně, kteří nás buď sledovali, nebo jim to bylo jedno, ale když Mercedes zavolala: Prosím o pozornost!, podívali se našim směrem snad všichni.