Nevzdávej to se mnou

43. Jackson

Něco bylo špatně.

Několik minut jsem stál před domem May a snažil se jí dovolat. Nic. Na zprávy taky neodpovídala. Podíval jsem se na kliku od dveří a zkusil ji. Dveře se otevřely.

Nechápavě jsem se zamračil a vešel dovnitř. Nemyslel jsem si, že May nechala otevřeno kvůli mně.

Rozhlédl jsem se po nezvykle tichém domě. May nikde nebyla. Věděl jsem, že její táta doma není, takže tu musela být sama. Jenže já tu nikde neviděl ani ji.

Pak mě napadlo, že může být nahoře, přece jenom byla unavená. Možná usnula. Jenže i v pokoji mě čekalo prázdno.

Se zamračeným výrazem jsem sešel schody a chtěl se vydat do kuchyně, když jsem na holých rukách ucítil chlad. Jako kdybych věděl, odkud jde, otočil jsem hlavou a spatřil pootevřené dveře od zahrady. Ne, vypáčené.

Polil mě studený pot. Kde sakra byla May?

Nestihl jsem se nad tím pořádně zamyslet, když jsem uslyšel houkání sanitky. Vyrazil jsem z domu, ani nevím proč. Nemuselo to spolu souviset, ale v tu chvíli jsem moc nepřemýšlel.

Sanitka jela směrem ke konci města a já neváhal a nasedl do auta. Snažil jsem se nemyslet na kraviny, protože mi to v řízení rozhodně nepomáhalo. Ale nemohl jsem ty protivný myšlenky zadržet. V hlavě jsem si představoval ty nejhorší scénáře.

A ty se téměř vyplnily, když jsem dojel na místo, kde zastavila sanitka.

To auto, co bylo napůl ve stromě, jsem nepoznával. Ale holku s rezavými vlasy, co ležela na nosítkách vedle už ano.

Moje hlava se v tu chvíli úplně vyprázdnila a já začal pracovat na autopilota. Jen vzdáleně jsem si uvědomoval, že mě nohy nesou k záchranářům.

Jenže než jsem stačil mezi námi překonat tu vzdálenost, někdo mi zastoupil cestu.

„Sem teď nemůžete," řekl mi někdo a chytl mě za rameno.

„To je moje přítelkyně," sykl jsem a snažil se vyprostit ze sevření toho chlapa.

„Vážně?" zeptal se a já měl sto chutí mu jednu vrazit.

„Jo doprdele! Pusťte mě tam!"

Chlap si povzdechl, jako bych pro něj byla otravná moucha. „Hele chlapče," řekl a já se přitom oslovení naježil, „chápu, že ji chceš vidět, ale nemůžu tě tam pustit."

Už jsem otevíral pusu, že na něj vychrlím, co si myslím, ale předběhl mě jiný hlas.

„Ty jsi Jackson Woods?"

Otočil jsem se na jednu záchranářku a zamračil se. „Jo."

Mladá záchranářka se pousmála a pokynula chlapovi, ať mě pustí. „Pojďte se mnou. Slečna nám o vás řekla, můžete jet s námi do nemocnice. Sice nejste rodinný příslušník, ale jste tu momentálně jediný."

Hodil jsem po chlapovi vražedným pohledem a následoval tu ženskou.

„Co se stalo? Kde je?" vyhrkl jsem hned, když jsem si všiml, že Pandora už není na místě, kde byla.

Záchranářka se na mě ohlédla a kývla k sanitce. „Nebojte se, nic vážného jí není. Je při vědomí, ale do nemocnice ji i tak odvezeme."

Přidal jsem do kroku, až jsem měl pocit, že skoro běžím. Sice mi řekla, že je při vědomí, ale já věděl, že se mi neuleví, dokud ji neuvidím sám.