Nevzdávej to se mnou

12. Pandora

Věděla jsem, že je něco špatně, když jsem se ráno probudila a nemohla se skoro hýbat. Bylo to jako bych měla končetiny z betonu, nebo spíš jako bych jím byla napuštěná.

Nechtěla jsem ale volat tátu, protože jsem si dokázala představit, co by udělal. Okamžitě by mě vzal do nemocnice, což rozhodně nebylo nutné.

Po pár minutách jsem se zvládla posadit, ale vstát bylo o trošku těžší. Zrovna když jsem se zapřela o stolek, že to konečně zkusím, dveře mého pokoje se otevřely.

„Co se děje?" vyhrkl táta a třemi rychlými kroky byl u mě.

Odháněla jsem jeho ruce, když se mě snažil podepřít. „Nic se neděje."

Táta zavrčel, což mi nevědomky připomnělo Jacksona, a pevně stiskl mou paži, aby mě donutil si sednout zpátky na postel.

„Nelži mi, vždyť nemůžeš stát," řekl naštvaně.

Povzdychla jsem si a na chvilku zavřela unavené oči. „Dej mi chvilku, bude to dobrý."

„Tak to teda ne, dnes zůstaneš doma."

Zamrkala jsem na něj, jakoby mu přirostla druhá hlava a pak jsem se zamračila. „Ne, půjdu do školy. Za chvilku to přejde."

Táta zavrtěl hlavou a stiskl mi rameno. „Prostě ne. May, prosím tě, nehádej se se mnou."

Povzdychla jsem si. Nechtěla jsem zůstat doma, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že vůbec ležím.

„Tak dobře," vzdala jsem se a zamuchlala se do peřiny.

Táta mě pohladil po vlasech a na chvilku se posadil na kraj mé postele. Hned jsem věděla, že se mu nechce nechávat mě tu samotnou.

„Běž už, nebo přijdeš pozdě," zamumlala jsem, napůl usínajíc.

Slyšela jsem jeho hluboký povzdech a pak mě políbil na čelo, jako vždycky. „Kdybys něco potřebovala, dej hned vědět, ano?"

„Jo," vydechla jsem.

Cítila jsem jeho přítomnost ještě nějakou chvíli a pak byl pryč. A já se nechala pohltit sladkým spánkem.

***

Někdo zvonil. A pořád dokola.

Otevřela jsem oči a zamručela. Ten zvuk byl právě teď dost otravný a já měla chuť ho jít roztřískat. Anebo zbít toho, kdo stál za dveřmi.

S nadáváním jsem se zvedla na nohy, jelikož jsem už byla v pohodě a podívala se na hodiny na stěně. Byly dvě hodiny odpoledne, takže jsem nechápala, kdo to mohl být, když táta měl přijet až kolem čtvrté. A i kdyby, tak měl klíče.

Připravovala jsem si pěknou sbírku sprostých slov, které jsem měla v plánu vychrlit na toho za dveřmi, ale když jsem otevřela a Lara s Dominicem se na mě šklebili, ztratila jsem slova.

„Ahoj," řekli zároveň.

„Co tady děláte?" zeptala jsem se místo pozdravu.

Lara se zasmála, stejně jako Dom a pokrčila rameny. „No, dnes jsi nebyla ve škole a včera jsi odešla dřív, takže jsme tě skoro neviděli."

„Jo, musela jsem odejít na... ehm prohlídku k doktorce. A dneska mi nebylo dobře," vysvětlila jsem.

Oba kývli hlavami. Pak se Lara nahnula do domu a ušklíbla se. „Pustíš nás dovnitř?"