Nevzdávej to se mnou

14. Pandora

Přišlo mi to jako věčnost, co Collin odjel a přitom uběhlo jen deset minut. Ani jeden jsme se nepohnuli z místa. On na posteli, já zase na gauči.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Jen tak jsem se dívala po pokoji a připadala si neskutečně divně a hloupě. Jackson vypadal, že mu je to jedno, jelikož hleděl do telefonu. Ale i tak jsem viděla, jak mu oči párkrát zabloudily ke mně.

Už jsem z toho ticha pomalu šílela a tak jsem si odkašlala. Jackson zvedl pohled od telefonu a pozvedl obočí.

„Ehm, no... hele, já vím, že se dvakrát nemusíme, ale ještě chvilku a já fakt nešílím. Nechceš si, co já vím, třeba zahrát?" A přitom jsem kývla k televizi.

Jackson na mě zůstal hledět s pozvednutým obočím a ani nemrkal.

Jo, to se ti povedlo, mumlala jsem si v duchu, první cenu za toho největšího idiota získává Pandora May Fosterová, gratulujeme.

Když Jackson ani po jedné minutě neodpověděl, trapně jsem se zasmála. „Tak ne."

Jenže tomu hajzlíkovi zacukaly koutky úst, když viděl, jak trapně mi je. Chtěla jsem mu jednu vrazit.

„Řekneš něco? Vážně se cítím hloupě," zamumlala jsem dotčeně.

Jackson se jen krátce zasmál a pak se zase zadíval do telefonu.

Povzdychla jsem si a opřela si hlavu o gauč. Tohle bylo zbytečný. Ne že bych se s ním chtěla nějak sbližovat, ale bylo to pořád lepší, než kdybychom tu seděli v tichosti.

„To tu chceš vážně celou dobu sedět a nic nedělat?" zeptala jsem se.

Jeho odpovědí bylo pokrčení rameny.

„Bože Jacksone, já chápu, že mě nemáš rád, ale mohl bys třeba používat slova? Připadám si, jako bych tu mluvila do zdi."

Teď se zatvářil naštvaně. „A co sakra chceš, abych říkal?"

Zamračila jsem se na něj. „Já nevím, ale když se tě na něco ptám, tak mi snad můžeš odpovědět normálně, ne?"

„Ne."

Drapnula jsem jeden polštář z gauče a mrskla ho po něm. Trefila jsem ho přímo do obličeje, ale ještě předtím mu srazil telefon z ruky.

Jeho tvář se zkřivila do rozčílené grimasy a já se taky nepřestávala mračit.

„Uděláš to ještě jednou, a nebude se ti líbit, co udělám já," zavrčel nebezpečně, ale já jen protočila oči.

„Prosím tě, ty a tvoje výhružky se mnou nic nedělají."

Jacksonovi naběhla žíla na krku. „Neprovokuj mě."

„Neprovokuju tě, jen jsem chtěla, abys mi odpověděl."

„Co když se s tebou nechci bavit?"

„Tak to máš blbý, protože já jo."

„A odkdy prosím tě, se se mnou chceš bavit?"

„Od... od teď."

Jackson se rozesmál a já celá naštvaná sledovala, jak si utírá imaginární slzy. „Tak to byl ten nejlepší vtip, co jsem kdy slyšel."

„Přestaň. Myslím to vážně," řekla jsem tvrdě. Asi jsem byla úplně hloupá, ale můj názor se na něj trochu změnil. Občas jsem nevěděla, co si o něm myslet. Možná proto jsem o něm taky chtěla vědět víc.