Dvojčata-Mejmr

42. Překvapení

Ahojte! Další kapitolka je tu:3 A po dlouhé době i moje kecy.
Moc toto nedělám, ale tuto kapitolu bych chtěla věnovat té nejlepší spisovatelce a to
Marwovkyne. Její příběhy jsou neobyčejně dokonalé a jsou pro mě jako droga.
Všichni povinně se podívat na její příběhy a hoďte jí tam ten follow, protože ona si to zaslouží více jak já.
Enjoy!
Lucc♡

Kluci pospíchali domů, aby tak moc nemeškali.
Ale marně.
,,15 minut zpoždění chlapci." Netrpělivě poklepává Honza nohou před vchodem, ale v moment, co zahlédne jeho úsměv na vše zapomene.

Honza-
Až v jeho objetí jsem si uvědomil, jak moc mi chyběl.
Tomáš má takové štěstí, že s ním může být každý den. Zato já..nechápu, jak jsem to bez něho zvládal.
Vdechnu jeho vůni.
,,Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběl." Vzdechnu potichu do objetí.
,,Ani mi nemluv." Povzdechne si s úsměvem na tváři Michal.
Zvednu hlavu a pomalu se začnu utápět v jeho očích a malinko su stoupnu na špičky a konečně si ukradnu polibek.
,,Tak.Moc.Jsi.Mi.Chyběl." Šeptám mezi polibky.
,,Jak moc?" Odstoupí ode mě a podívá se na mě.
,,Taaaaahle moc!" Odpovím a ruce dám co nejdál od sebe, mezitím, co se Michal a kluci v pozadí začnou smát.
,,Tak pojď dovnitř. Něco tam na tebe čeká." Řekne a ve chvíli, co kluci odemknou dveře se nasáčkuju dovnitř a netrpělivě se rozhlížím okolo, kde je překvapení.
,,Jsi jak malej, fakt." Zasměje se a dá mi pusu na tvář.
,,Začneme odsud?" Podívá se na kluky a já se nechápavě podívám na kluky, jak souhlasně přikyvují hlavou.
,,Takže..ehm.." Odkašle si Michal a hlavou kývne k šuplíku co je u botníku.
Pomalu k ní přejdu a podívám se dovnitř.
Klíče.
,,Vítej doma!" Vykřiknou kluci.
,,Cocoto?" Vyleze ze mě.
,,Víš..no..běž se podívat nahoru a pak pochopíš."
Neváhám a rychlostí blesku mířím do Michalovi ložnice, jenže v ten moment jsem ještě nevěděl, že už to není pouze jeho ložnice, ale i moje.
To překvapení, které nastalo, co jsme otevřel dveře od pokoje...
Celý pokoj vypadal...jinak.
Postel se přesunula na druhou stranu a druhou zeď zdobila obrovská nádherná skříň.
Zamířil jsem k ní a otevřel jí dokořán.
Byla naplněna všelijakým oblečením...ale...počkat! Tam je i moje oblečení!
Začnu projíždět hromádku po hromádce a vážně ..v jedné polovině skříně bylo všechno..ale úplně všechno oblečení, které jsem měl..v Pardubicích.
Naprosto zmaten se posadím na postel a jen tak zírám do prázdna.
Mamka určitě něco bude vědět ..
Proběhne mi po chvíli hlavou a ihned vytáčím její číslo.
,,A..Ahoj neruším?"
,,Víš.. já se jenom chtěl zeptat na to, co všechno víš o tom, že můj pokoj...je asi prázdný?" Vydechnu a rozhlížím se dokola a vidím další mé věci.
,,No není to úžasné? Takové krásné překvapení ti udělal.
Copak nejsi rád, že s ním odteď budeš každý den..?"
Ukončim hovor.
Pomalu mi vše začíná docházet.
Klíče..moje věci, nový pokoj.
Po tváři mi začíná téct slza.
Slza radosti.

Michal-
Nervózně pochoduji po obýváku sem a tam. Teď už mi to jako dobrý nápad nepřijde.
Co když se naštve?
,,Klid bbráško dopadne to dobře, neboj se." Usměje se na mě a já se na něho vyděšeně podívám.
,,Však tam je už tak dlouho!" Panikařím.
,,Tak jdi za ním." Usměje se Tom a opře si hlavu o Pavlovo rameno.
,,Myslíš?"
,,Vím.." Usměje se.
Povzdechnu si a pomalým krokem zamířím do jediných otevřených dveří v horním patře.
Nakouknu dovnitř a tam ho uvidím.
Sedící ke mě zády v naší posteli a potichu vzlyká.
Zlehka zaklepu na dveře.
,,Můžu..dál?" Zašeptám pln strachu potichu.

Omlouvám se, za to, že je tak dlouhá. Popravdě. Sama jsem nečekala, že se takhle na jeden tah rozepíšu 😂
Tak já vyrážím do práce 😫
Snad se líbilo ❤
Lucc♡