I psychopat má lidské srdce

1.

"Hele... Slyšel jsi o tom?"

"O čem?"

"Prý se tu potuluje nějaký psychopat. Nikdo neví jak vypadá a všichni se ho snaží najít a zavřít do blázince. Problém je, že ho ještě nikdo nepřistihl. Je v tom dobrej a prý své oběti vždy hrozivě mučí. Ale my jsme v cajku zaměřuje se na takový ty typy co nikam nezapadaj."

"To není pravda. Nedávno jsem slyšel, že se naše předsedkyně ztratila, všichni víme, že ji zabil, jen ještě nenašli tělo."

"Páni... Myslím, že už nevylezu z domu."

"Já taky ne. Ani nemůžu. Matka je až moc starostlivá!" Hah... Kéž by moje mamka žila. Asi budu další na seznamu, ale mě to nevadí. Chci umřít, ale nejsem takovej debil abych spáchal sebevraždu. I když... Ani moc nechci umřít. Beru to zpět. Stále tu mám otce a chyběl bych mu. Ztratil vše... Zbyl jsem mu jen já. 

"Jsem doma!" Oznámil jsem, vyzul se a šel do pokoje kde jsem si lehl. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem se rozhodl se jít projít. Šel jsem do jednoho parku, který je asi největší v okolí.

"Červené vlasy?!" Lekl jsem se, když do mě někdo vrazil. Zrovna jsem byl na místě o kterém moc lidí neví. 

Ten kluk se zastavil a podíval se na mě na zem. Ihned si vlasy zakryl kapucí a běžel dál. Ten jeho pohled... Bylo v něm tolik nenávisti. Mám rád dobrodružství, takže jsem se rozběhl za ním.  Běžel jsem schválně tak, aby věděl o mé přítomnosti. 

Po pár kilometrech se zastavil a otočil se na mě. Já to nečekal a narazil do něj, takže jsem znovu spadl. S ním to ale ani nehlo. "Promiň."

Neodpověděl jen se otočil a běžel dál. Samozřejmě jsem běžel za ním. Běhání mi nejde, ale teď potřebuji zjistit kam tak běží.

Uběhli jsme asi další dva kilometry a já už nemohl. Modlil jsem se ať zastaví a to přesně udělal. Ihned jsem padl na zem a udýchaně se na něj podíval. Díval se na mě takovým... Nepopsatelným pohledem. 

"Co chceš?" Konečně promluvil. Měl by docela příjemný hlas, ale jen kdyby se nesnažil znít tak ledově. "Hej!" Trošku jsem nadskočil leknutím, ale hned se zase vzpamatoval a nakonec i vstal.

"Jen jsi mi přišel zajímaví, tak..."

"Tak jsi mě začal sledovat?" Podíval jsem se mu udiveně do očí, ale pak si uvědomil co vlastně jeho slova znamenají a kývl jsem. "Ty nosíš čočky?"

"Ne..." Ublíženě jsem se podíval stranou. "To mám od narození..."

"Zajímavé, ale dám ti jednu radu. Jestli mě budeš sledovat, přivede tě to doslova do hrobu." Řekl chladně bez špetky lidskosti.

"Přivedlo mě to ke hrobům." Zasmál jsem se a a ukázal kolem sebe. Ano aniž by si to uvědomil, tak nás zavedl na hřbitov. Překvapeně se na mě podíval, ale pak znovu nasadil ten nenávistný pohled. Odvážil jsem se a udělal ještě dva kroky k němu. Nyní jsem od něj byl ani ne půl metrů a koukal jsem se mu přímo do očí. "Ty vlasy máš od narození nebo nabarvené?"

"Od narození." 

"No vidíš! Máme první společnou věc a myslím, že kdybys ses aspoň trochu snažil našli bychom jich víc a třeba bychom se spřátelili."