I psychopat má lidské srdce

12.

"Nechte ho být!" Au... Moje uši...

"Uteč Hiro." Sotaro bezproblémově vstal i když ho jeden ještě praštil pálkou. Tekla mu krev z nosu a měl roztrhnutý ret.

"S-Sotaro..."

"Nezapomeň kdo jsem. Já se ubráním. Ty uteč. Nejspíše budou i u zadního vchodu." Mezitím co to Sotaro říkal a tlačil je vlastním tělem ven se jeden ke mě rozběhl. Můžu tomu říkat gorila? To se nejvíce hodí. Začal jsem zdrhat a prvním oknem co jsem uviděl jsem vyskočil ven. Utíkal jsem směrem ke klubu kde pracuje Shun. Je hodně vysoký a určitě má taky sílu, mohl by nám pomoct. A co byli vů- Ne! Na to není čas, jeden z nich je stále kousek za mnou. Slyším jeho kroky.

"Shune!" Vběhl jsem do poloprázdného klubu a všichni se na mě otočili.

"Hiro! Co se děje?!"

"J-Já nevím." Přiblížil jsem se k němu a začal mu to šeptat do ucha, aby to ostatní neslyšeli. "Přišla k nám nějaká skupina lidí a začali Sotara mlátit. Jeden běží za mnou a- A Sotaro mi řekl ať uteču, ale on potřebuje pomoct a já jsem moc slabý a- a-"

"V pořádku." Shun mě naštvaně obešel a šel ven. Zrovna do něj narazila ta gorila co za mnou běžela. Když je takhle vidím... Shun je určitě silnější než ta gorila. Shun ho vzal za tričko a naštvaně s ním šel pryč. Šel jsem za ním, protože jsem teď vážně nechtěl být sám. Ne když po mě z neznámého důvodu jdou. Až teď mi to došlo! Vždyť jsou v přesile, co když Sotarovi něco udělají? A proč po nás jdou?

"Ty hajzle! Co mu chcete?!" Hodil ho na zeď a ještě ho kopl. Byli jsme v docela dost tmavé uličce, takže si nás nikdo jen tak nevšimne.

"O-Omlouvám se Shun-sama, ale poslal nás váš otec a... vy víte jaký je, když se naštve." Jeho otec? Cože? Co je zač?

"Okamžitě padejte domů! Otci zavolám." To druhé už řekl klidně, vzal si mobil a začal s někým volat. "Otče? K čemu chceš Sotara a Hira?" -- "Oni ti je dají." -- "Ano řeknu mu to." -- "Díky, ahoj. Jdi domů Hiro. Je to v pořádku."

"D-Děkuji..." Rozběhl jsem se domů. Potřebuji vidět Sotara. Jak je asi na tom? Doběhl jsem domů a slyšel jsem vodu, nepřemýšlel jsem a rozběhl jsem se do koupelny. "Sotaro?! Sotaro jsi v po-"

Tak jo... Možná jsem mohl trošku přemýšlet, ale teď je to jedno... Rozběhl jsem se k němu a doslova mu skočil do náruče. I jsem brečel. Chudáček... Je celý zmlácený, ale... Jinak vypadá v pořádku, což mě dělá šťastným. "Ehm... Uvědomuješ si, že jsem teď nahý?"

Celý červený jsem kývl. "Ach jo. Hlupáčku." Oplatil mi objetí a hladil mě po zádech. Huh? Co dělám na gauči? On je vedle mě? "Konečně... Bál jsem se, že se ti něco stalo..."

"Um... Co se stalo?"

"No... Zrovna jsem byl po kratší sprše, abych ze sebe smyl krev a v tu chvíli jsi na mě skočil a objal mě. Objetí jsem ti obětoval no a pak jsi jen tak omdlel."

"A-Aha... Jo... Díky a omlouvám se." Pak jsem se zamyslel a položil mu otázku, která mi už déle hrála v hlavě. "A co po nás vůbec chtěli? Co mají se Shunovím otcem?"

"Takže to jsi byl ty... Jsem si říkal proč zdrhli." Usmál jsem se, ale pak zase nasadil vážný obličej. "No... Já dlužím jeho otci pár tisíc. No a on se to rozhodl vyřešit takhle. Může udělat cokoliv a nikdo ho nezastaví, tedy až na dva lidi. Shuna a Shikiho. Jsou to bratři a taky jeho synové, takže jim nemůže ublížit. Má je nejradši na světě a splní jim skoro vše. Oni ho oba mají taky rádi, ale musí se před ním tvářit bezcitně, protože přesně tak je chtěl vychovat.. Shuna ale vychovával spíš Shiki. Oni dva jsou příklad bratrské lásky. Pokud se nepletu, tak se nikdy v životě nepohádali a vždy si pomáhali. Shiki je teď šťastně vdaný s dobrou prací jako vědec a Shun je vlastně taky šťastný..."

"Aha... Takže ty mu dlužíš peníze no a tak na tebe poslal nějaký lidi, aby tě zbili?"

"Ano."

"Ale proč chtěli i mě?"

"Shunův otec, Sadao mívá většinou jasné rozkazy, něco jako: Jdi a zab všechny kdo tam budou. Nebo tak něco... Mě vlastně chtěli taky zabít, ale ty jsi mě zachránil, děkuji." Zatřepal jsem hlavou.

"Ne já, to Shun!"

"Ale ten by to bez tebe nezjistil." Na to už nic nemám. Sotaro mě chytil dvěma prsty za bradu a nebezpečně blízko se přiblížil. "Můžu?"

Nechce se mi odpovídat, tak jsem místo odpovědi spojil naše rty. Zase ten hřejiví pocit jako vždy. Zase mi tak tluče srdce. Jakmile jsme se od sebe oddálili, tak se usmál a zmizel v kuchyni. Šel jsem nenápadně za ním a vyděl, že něco hledá v kuchařce. Přišel jsem až k němu. "Co chceš vařit?" Nahnul jsem hlavu na stranu, aby to přidalo na roztomilosti. Dnes budu vařit já!

"Uh... Hledám jak se dělá řízek..."

"Takže neumíš vařit bez kuchařky?" Roztomile jsem se usmál, zavřel kuchařku a sebral mu ji.

"Jo, tak mi ji vrať."

"Ne-e. Jen pokud si sedneš na gauč a počkáš tak... Půl hoďku, tak ti ji vrátím!" Snažil jsem se chovat a tvářit roztomile, aby mě poslechl.

"Ugh... Tak dobře, ale nechápu co chceš dělat..." Jen jsem vyplázl jazyk, počkal až odejde a začal to chystat.

-- O půl hodinu později --

Tak hotovo... Usmál jsem se a začal umývat nádobí, které jsem zašpinil, když v tom mě někdo zezadu objal."Šmudlo, mohl jsem to uvařit sám, akorát si ničíš ruce."

"Nejsi rád?"

"Jo to jo... Počkat! Vždyť se ta kuchařka nehnula z místa!"

"Narozdíl od někoho umím vařit, víš?" Jen nespokojeně zamručel a vzal si svůj talíř ke stolu. Já jsem umyl to nádobí a také se přesunul ke stolu. Popřáli jsme si dobrou chuť a pustili se do jídla.

"Wow... To je výborný!"

"Počkej! Bude ti blbě!" Snažil jsem se ho zastavit, když to do sebe začal doslova házet. Tohle je nebezpečné.

"Nebude." Bylo jediné co ze sebe dostal a cpal se dál. Měl to dojedeno během chvilky a já ho jen s otevřenou pusou pozoroval. "Mňam! Děkuji za výborné jídlo."

"Um... Eh..."

"Copak?"

"Jak jsi to sakra mohl sníst tak rychle?! Bude ti blbě!"

"Budu v pohodě, neboj!" Objal mě a já se na něj jen udiveně a starostlivě zároveň koukal. "A co ty? Snědl jsi tak polovinu."

Podíval jsem se jinam a jen zakroutil hlavou. "Už nemám hlad."

"Budeš mi vařit často, že jo? Prosím!"

"Jen pokud budeš hodný!" Šťastně kývl a objal mě ještě silněji. To mu to vážně tak strašně moc chutnalo?