I psychopat má lidské srdce

4.

"Jakto, že nemáš strach?! Teď bys měl na kolenou prosit o odpuštění!"

"Nekřič, prosím." Zamumlal jsem. Je pravda, že když někdo zvyšuje hlas, tak to mi nahání strach.

"Tak pros!" Vstal a dal si ruce v bok. Podíval jsem se mu do očí a pak jsem si klekl na zem.

"Prosím už nekřič." To je trapný... Takhle ho poslouchat jak pes. Proč ho vůbec poslouchám? Vstal jsem a naše pohledy se znovu střetli.

"Co jsi zač?" Konečně odhodil ten nenávistný pohled.

"Už jsem to řekl. Jmenuji se Hiro, Hiro Junko. Jsem sedmnáctiletý středoškolák."

"Víš, že jsem psychopat, ale nevidím ani špetku strachu. Jen když řvu, tak tam tu špetku vidím. "

"Já totiž vidím, že pod tou maskou je srdce. Někde uvnitř sám víš, že jsi člověk a že máš city. A já je chci objevit."

"Zabil jsem už přes 500 lidí a ty se nebojíš? Co když jsi další na seznamu?"

"Nebojím, protože nemůžu být další na seznamu. Přijdu ti zajímaví, tak si se mnou chceš trošku pohrát, lépe řečeno s mými city.."

"Jsi vážně chytrej. Ne jako ostatní."

"Jde tě vážně lehce prokouknout, to bude tím. Měl by sis víc dávat pozor, jinak si tě lidi začnou všímat a začnou tě podezřívat." Neodpovídal. "Jak se vlastně jmenuješ?"

Nejprve neodpovídal, ale nakonec se na mě s povzdechem podíval. "Ty se nevzdáš, že? Jsem Sotaro Toda." Usmál jsem se štěstím, konečně komunikuje! Počkat... On se trošku červená?

"A... Kolik ti je?"

"Bude mi devatenáct." Wow... Popravdě jsem nečekal, že odpoví.

"Huh?" Proč mi volá? "Promiň musím to vzít." S touto omluvou jsem co nejrychleji vyběhl ven a zvedl to. Věděl jsem, že Sotaro šel taky ven a že mě pozoruje, ale neřešil jsem to.

"Dobrý den."

"Ahoj. Kolikrát to mám opakovat? Tykej mi."

"Omlouvám se. Co se stalo?"

"Mám pro tebe špatnou zprávu... Tvého otce jsme právě našli... Mrtvého. Nejspíše ho zabil ten psychopat." Začal jsem se třást, ale pak mi něco došlo.

"Víte kdy zemřel?"

"Ano. Přesně před půl hodinou." Počkat... Takže to nemohl udělat Sotara...

"Mám pocit... Že těch vrahů je víc..."

"Cože? Ty o někom víš?" Neodpovídal jsem, ale začal jsem se třepat. "No to je jedno... Bohužel. Musíš do děcáku."

Rozbrečel jsem se, ukončil hovor a podíval se na Sotara. "Co se stalo?"

Zdá se mi to nebo mu vážně vidím v očích smutek? Dobře to skrývá, ale vidím ho. "Musím do děcáku..."

"Co? Proč? A pojď dovnitř. Je zima a prší." Jé. Ono prší? Pořád? Já si toho nevšiml? Poslechl jsem a šel jsem zase dovnitř.

"Akorát ti tu teď namočím podlahu." Ano, i když jsem tam stál jen chvíli, tak jsem byl promočený, takže už pode mnou byla menší loužička.

"Vysvleč se do spodního prádla."

"Cože?!" Zčervenal jsem.

"Na co myslíš úchyle? Prostě to udělej."

"No nevím kdo z nás je tu úchyl..." Zamumlal jsem si pro sebe a udělal jak řekl. Sotara vzal mé oblečení a odešel, já jsem si šel sednout na gauč v obyváku. Je divný tu být jen v boxerkách.

"Na, osuš se a obleč se." Vzal jsem si do ruky košili co donesl a udiveně se na něj podíval. "No co. Každej není tak malej a hubenej jako ty."

Osušil jsem se a oblékl jsem si tu košili. Nakonec mi byla docela dobře, protože byla hodně dlouhá. Akorát mi vadili ty dlouhé rukávy. "Na psychopata jsi milý."

"Taky mě to udivuje." S tím si sedl vedle mě a zapnul zprávy. "Ts.. To to ještě nevzdali? Nenajdou mě. Co? Ale tohle jsem já nebyl."

Já se podíval na obrazovku a znovu se rozbrečel. "Tati..."

"Ups... Neumím utěšovat, sorry." Jen pokrčil rameny a já kývl. Po chvíli jsem se objevil v jeho náručí. "Nebreč, jasný?!"

Snažil se znít naštvaně, ale znělo to spíš lítostně. Je to hrozně milý člověk. Tedy... Pokud zrovna nezabijí. "Jsi originálnější než ten druhý psychopat co tu běhá." Odtáhl se a udiveně se na mě podíval. Cítil jsem jak mírně červenám, protože je tak blízko mě. "Ch-Chci říct... Um..."