"Sotaro? Jestli mu něco provedeš, tak uvidíš, jasný?!" Zamračil se Goro.
"Nebojte se. Hiro? Jdeme?" Ukázal na své auto a já kývl. Nasedl jsem jako první a čekal, až nastoupí i on. Ještě jsem se okýnkem rozloučil s Gorem a jeli jsme pryč.
"Um... Děkuju..." Promluvil jsem už v klidu, když jsme dojeli k němu domů. Sotaro se na mě podíval, nahnul se ke mě a... "Huh?"
"Promiň, nemohl jsem si pomoct." S tím vystoupil. Proč mě sakra políbil?! Taky jsem vystoupil a podíval jsem se mu do očí. Můj pohled dával jasné znamení. On to naštěstí pochopil. "Zamiloval jsem se do tebe, víš? Jsi po hrozně dlouhé době první člověk co se mě nebojí a normálně se se mnou baví. taky jsi neskutečně roztomilý a... No prostě jsem se zamiloval."
Heh... Slyšel jsem dobře? Zčervenal jsem a nebyl schopen slova či pohybu. Sotaro se mírně zamračil, vzal si mě do náruče a odnesl dovnitř na gauč. "Prostě... Dělej jako by se nic nestalo." Chtěl zklamaně odejít, ale já ho zastavil tím, že jsem ho chytl za rukáv.
Překvapeně se na mě podíval. "Um... Zůstaň..." To bylo vše co jsem ze sebe mohl dostat. Jen se mírně usmál. Sedl jsem si aby měl místo a on si nakonec sedl vedle mě a společně jsme začali sledovat televizi. "Můžu otázku?"
"Jistě."
"Od kdy do kdy pracuješ?"
"Od desíti do osmi večer." Wow... Co to má za práci?
"A kdy pracuješ?"
"No... Vlastně celý týden, ale většinou mám v sobotu a v neděli volno, někdy mě ale zavolají i o víkendu."
"Aha."
"Proč se ptáš?"
"Jen tak." Popravdě... Něco plánuju. "A... Kde pracuješ?"
"Hmmm? No..."
"Ne. Promiň. Nemusíš to říkat." Vypadá, že to nechce říkat a já ho do ničeho nechci nutit.
"Díky."
"Kolik je?"
"Pět hodin."
"Aha... Nedáme si něco k jídlu? Mám hro-" Um... Aha tak moje břicho se rozhodlo promluvit za mě. Sotara to rozesmálo, ale kývl a šel něco udělat. Šel jsem za ním. "Můžu nějak pomoct?"
"Ne, ty si sedni a čekej." Poslechl jsem, sedl si a čekal. "Už to je?"
"Jo. Na." Podal mi přede mě talíř na kterém byla svíčková.
"Děkuji! Itadakimas!" Pustil jsem se do jídla a bylo to... Snad to nejlepší co jsem v životě jedl. Není on kuchař?
Během pěti minut jsem to do sebe narval. "Bude ti blbě."
"Jdfges f popfie."
"Co?" Zasmál se. "Nemluv s plnou pusou!"
"No jo mami, promiň." Promluvil jsem jak jsem spolkl poslední sousto. "Vaříš dokonale."
"Děkuji." Počkal jsem až dojí i on a šel jsem nám umýt talíře.
"Co teď?"
"Nevím. Máš nějaký nápad co dělat?" Zavrtěl jsem hlavou a chvíli přemýšlel. "Kawaii..."
Nahnul se ke mě... A už zase?! Tentokrát jsem se ale trošku zapojil. Um... Popravdě... Jak už každý mohl poznat... Jsem panic.
"Promiň." Odtáhl se ode mně. Zase jsem byl jak rajče. Určitě. Cítil jsem to.
"N-Nevadí..." Zatřepal jsem hlavou, abych si ji pročistil. Takhle na to nedokážu zapomenout...
"Zamiloval jsem se do tebe, víš? Jsi po hrozně dlouhé době první člověk co se mě nebojí a normálně se se mnou baví. taky jsi neskutečně roztomilý a... No prostě jsem se zamiloval."
"A... Chtěl jsem se zeptat... No v práci potřebují na pár snímků abych si někoho našel kdo by na pár snímcích byl se mnou. Nechtěl bys? Dostal bys dost slušně zaplaceno."
"A-A co m-máš za p-práci?" Povzdechl si a podíval se mi do očí.
"Tak jo... Mám vlastně dvě. V jedné pózuji na kresby a v druhé jsem vlastně model..."
"Model?!" Wow...
"Jo... A přesně tam tě potřebuji. Normálně fotím pro známé časopisy, ale teď mi nabídli něco nového. Jednou už taková zakázka byla, ale byl jsem tam sám."
"A co je to za-" Dal mi ruku na pusu abych ztichl.
" To zjistíš." Nakonec jsem na to kývl, i když jsem vůbec nevěděl co čekat. "Sakra..."
"Huh? Co se děje?"
"Zapomněl jsem dojít pro novou matraci."
"Na co?"
"Na zem, abych měl kde spát."
"Huh?"
"No... Mám tu jen jednu postel a to manželskou, kterou jsem měl do teď jen pro sebe. No a teď mi došlo, že tu bydlíš a že nemáš kde spát."
"Budu na gauči." Mávl jsem nad tím rukou.
"Na gauči už jsem jednou spal a bylo to hrozně nepříjemný. Ráno mě bolelo snad všechno."
"Tak... Tak budeme spát na jedné posteli..." Udiveně se na mě podíval a já znovu zčervenal. "Tedy! Pokud se o nic nepokusíš!"
"Slibuju." Usmál se a šel pryč. Šel jsem za ním, protože mě zajímalo kam jde.
"Kam jdeš? Brzo bude tma!"
"Pojď, bude sranda!" Naznačil mi ať jdu za ním. Nakonec jsem se obul a šel za ním. "A kde mám vůbec věci?"
"V pokoji. Donesli to až tam."
"Dobře."
Kdo se taky tak hrozně netěší do školy? Tady máte něco, aby se vám to aspoň trošku zpříjemnilo, i když myslím, že tím moc nepomůžu... =D
ČTEŠ
I psychopat má lidské srdce
RandomV městě řádí psychopat, i když lépe řečeno vrah. Nikdo ho nikdo neviděl. Nikdo neví jak vypadá, ale své oběti zabíjí brutálním způsobem, proto si většina myslí, že je psychopat, ale ve skutečnosti je to jen vrah. Stále ještě nezešílel a stále ho můž...